Rubrika: Namibie 2019

Ne, že by všechny dny byly stejné, ale základní průběh se nemění. Vstáváme nejčastěji v 7 hodin, dáme vařit čaj a začneme připravovat snídani. Mezitím vstanou holky a rychle provětráme stany. Po snídani balíme stany (spacáky a polštářky tam mohou zůstat, jen se musí srovnat), pobalíme batohy s věcmi (přes noc má každý batoh na svém sedadle) a naskládáme do korby stolek, židličky a bedny s jídlem a nádobím. Celkově nám to zabere tak 2,5 hodiny a jsme tedy schopni mezi cca v půl desáté odjet. Mnoho jiných cestovatelů vstává ještě dříve a kolem sedmé už opouští kempy.

Jak už jsem psal, máme půjčenou Toyoutu Hilux SRX, 4×4, 2.4 GD-6. A vezeme sebou spoustu věcí a na několik dní můžeme být soběstační.

Na střeše máme dva stany s matracemi, polštářky a spacáky. V zavazadlovém prostoru vezeme stolek a 4 židličky, 25 l vody, 25 l nafty, kompresor, startovací kabely, tažné lano, plynový vařič s bombou, krabici s nádobím (hrnce, pánvičky, konvice), krabici s jídelním nádobím (talíře, hrnky, misky, skleničky) a krabici s jídlem. Dále pak dřevo a uhlí na gril a gril. Na fotce není lednička s přídavnou baterií, hever, 2 rezervy, lopatka, prodlužovačka.

Přes den pak jedeme nebo objevujeme. Přešli jsme na obědy v autě – Gábina připraví nějaké „sebáky“ (namazané pečivo), ovoce a sušenky. A samozřejmě vodu.

Večer, když dorazíme do kempu, tak většinou nejdříve roztopíme gril, Gábina připravuje večeři a já rozložím židličky a stůl a pak stavím stany. Než se najíme, je většinou čas jít se mýt a pro děti spát. My většinou jdeme krátce po nich. V poslední době je nějak tepleji, ale když jsme začínali (možná to také bylo tím, že jsme byli více ve vnitrozemí a výš), bylo po setmění kolem 12 °C a k žádnému moc posezení to nelákalo.

Stany na střeše jsou fajn, akorát je nevýhoda, že je musíme sbalit, abychom někam mohli popojet. Takže i v Halali, kde jsme byli na stejném místě 3 dny, jsme je každé ráno museli kompletně sbalit.

K dnešnímu dni jsme ujeli přes 3700 km. Auto má jen 65 l nádrž, spotřeba je cca 10,5 l/100 km.

Ráno jsme se vydali na plavbu lodí po laguně u města Walvis Bay, asi 40 min cesty od Swakopmundu. Cestou k lodi jsme u pobřeží viděli plameňáky.

Naše Ocean Lady byla asi pro 25 lidí. Hned po naladění se nám na loď vydrápal velký lachtan a očekával rybičku (kterou dostal). Po laguně jsme pluli necelé 3h a viděli spoustu lachtanů, kteří skákali okolo lodi, pelikánů a po výjezdu z laguny i delfíny.

Také jsme pluli okolo ústřicové farmy. Namibie prý díky výživným proudům s množstvím planktonu produkuje nejlepší ústřice na světě. Takže jsem podruhé v životě ochutnala ústřice, abych se přesvědčila, že ani ty namibijské mi nechutnají… Ráno byla mlha hustá tak, že by se dala krájet, ale během dopoledne se rozpustila. Nicméně zima a vítr přetrvaly, takže loď jsme opouštěli pěkně zmrzlí.

Po návratu z lodi jsme opustili Desert Sky Backbackers a vydali se na jih. Čeká nás dlouhý přejezd k městu Luderitz a do oblasti, kde se dříve těžily diamanty. Původně jsme tohle neměli v plánu, ale vše nám hezky vychází, takže stíháme víc, než jsme si mysleli.

Do Luderitzu je to asi 900 km, cca 10 hodin cesty. Přespali jsme v krásném kempu v údolí v horách, na místě bývalé policejní stanice, kde jsme byli sami. Těsně před Luderitzem jsme u silnice viděli divoké koně. Cesta byla dlouhá, ale zvládli jsme ji v pohodě. Teď už se budeme postupně vracet k Windhoeku.

Cestování po Namibii má svá úskalí i pozitiva. K tomu méně příjemnému patří

Prach – je všude. Z 80% jedeme po prašných cestách, máme zaprášené auto, stany, batohy, oblečení, vlasy, prostě vše. Stavění zaprášených stanů je špinavá záležitost. V pouštních oblastech si místo prachu dosaďte jemný písek. Je to trochu jako táboření nebo voda, určitou míru špíny už člověk bere jako normu…

Formuláře – Namibijci milují formuláře, denně jich vyplňujeme nekolik. Položky jako jméno, národnost, SPZ auta, odkud jedeme, kam jedeme… Při výjezdu z Etoshy jsme vyplňovali 3 stejné dotazníky. A pozor, žádná kolonka nesmí zůstat prázdná…

Západy a východy slunce jsou tu nejen krásné, ale i rychlé. V 18.30 je sluníčko ještě docela vysoko a hřeje, v 19.15 je tma. Úplná. Rozednívá se okolo 7 ráno. Ježdění za tmy je velmi nedoporučované, z půjčovny aut dokonce zakázané (resp. v případě nehody se na ni nevztahuje pojištění). Takže se vždy snažíme být nejpozději do 19h v nějakém kempu.

Kempy- jsou buď státní nebo soukromé. Státní jsou v národních parcích a hřeší na to, že tam nemají konkurenci. Jsou velkokapacitní, úklid vázne a spousta věcí nefunguje. Zároveň jsou dost drahé (za rodinu platíme okolo 1000 NAD), pokud ale chcete spát v NP nemáte jinou možnost. Soukromé kempy bývají menší, často na hezkých místech a obvykle velmi vymazlené (včetně teplé vody z donkey, čistého evropského záchoda). Ke každému místu vždy patří gril, naopak elektřina je jen někdy. Soukromé kempy nás stojí obvykle 500 až 600 NAD na rodinu. Jinak u ubytování a téměř u všech vsupů platí děti do 12 let polovinu ceny, 1 NAD je zhruba 1.6 Kč.

Záchodky jsou vždy evropské, splachovací a v 90% čisté a s toaleťákem.

Voda- Namibie nemá v období sucha (teď) žádnou povrchovou vodu a všechna voda je z vrtaných studní. Takže ji bez obav pijeme. Jen někdy je výrazně mineralizovaná a do slana (jak řekla Eliška, trochu zaječická hořká…). Střevní problémy zatím nula. Naštěstí.

Jídlo- kromě pár výjimek jíme z vlastních zásob, většinou grilujeme. Obchody ve větších městech jsou skvěle zásobené včetně ovoce a zeleniny, v malých městech je to občas dobrodružné. Kupujeme výborné maso, klobásy, moc dobré mléčné výrobky a skvělé jihoafrické víno. V obchodech nás překvapilo velké balení všeho. Máslo 1/2 kilo, mouka 20kg, litr mléka téměř nelze koupit… když jsme potřebovali koupit sirky bylo nejmenší balení po 10 krabičkách. Ceny jídla jsou podobná jako v ČR, víno je levnější 🤩

Počasí je, kromě pobřeží, velmi teplé a suché, v noci se hodně ochladí. Jsme rádi, že jsme nespoléhali jen na pokrývky ve stanech a máme i vlastní tenké spacáky, bez nich bychom asi umrzli. Hodně nám to tady všem vysouší kůži, takže pořád promazáváme.

Po noci v kempu v Henties Bay jsme se vydali na krátkou cestu do Swakopmundu. Cestou jsme navštívili největší zdejší vrak Zeila, údajně to byla angolská loď a ztroskotala v roce 2008. To nám ale řekli černoši, kteří tu pálili něco čoudivého a snažili se nám prodat polodrahokamy, „aby jejich dětem mohli koupit kousek chleba“. Vypadali dost nedůvěryhodně.

Po včerejším krásném dni (bylo příjemných cca 25 °C a svítilo sluníčko) nám dneska pobřeží ukazuje svoji podstatu – stykem vlhkého chladnějšího mořského vzduchu a teplého suchého nad pouští se tu tvoří husté mlhy, které sice prospívají zdejší chudé flóře, ale také pomáhají mnohým lodím ztroskotat. Také mohla za to, že jsme ráno měli mokré stany a židličky (a 11 °C).

Swakopmund byl založený jako druhý německý přístav v roce 1892. Nijak moc se jim tu nedařilo, ale založili tady malé koloniální městečko. Přežila tu hodně němčina a základy německých hodnot, jako třeba kavárny a pekárny.

Navštívili jsme tu akvárium se skleněným tunelem (malé, ale levné), prošli jsme se po pobřežní promenádě po pláži a palmovou alejí, koukali jsme, jak se vlny tříští u mola Jetty (vybíhá daleko do moře), shlédli dětské hřiště a maják a v rámci kulturního srování jsme si dali kafe a koláčky. Mlžné a chladné počasí (cca 17 °C) nás tu provázelo celý den.

Spíme v Desert Sky Backpackers, vlastně takový trochu hostel na zahradě domku majitely, se společnou kuchyní a zahradou. A taky nám tu vyperou, což už jsme potřebovali jako sůl.

Už několik dní máme pocit, že potřebujeme odpočinkový den a dnes se nám to konečně povedlo. Po klidném ránu v naší velrybí chatě jsme vyrazili na lachtaní kolonii, o které vám víc napíše Eliška. Pak jsme se vrátili do Cape cross lodge a dali si tam na terase u oceánu oběd, který se nakonec protáhnul asi na 3h. Holky mezitím běhaly po pláži a z nějakého neznámého důvodu byly víc a víc mokré, takže nakonec šly do plavek.

Máme štěstí na počasí, prý tu bývá mnohem větší zima a mlha, my máme zatím sluníčko a okolo 25 stupňů. Oceán je ale studený a kvůli vlnám to na koupání není.

Odpoledne jsme se přesunuli jen asi 40 km jižněji do kempu v Hentiens Bay, cestou jsme zajížděli k oceánu na výhledy (off road přes písek) a hledali jsme vraky lodí (Sceleton Coast se to tu jmenuje podle koster velryb a přeneseně i mnohých lodí, které tu ztroskotaly).

Kromě toho, že nám cestou došla nafta se nestalo nic mimořádného (Petr na začátku cesty prozíravě naplnil kanystr, takže žádné vzrůšo nebylo, jenom smrdíme). Nicméně benzínky v téhle oblasti moc často nejsou… Spíme zase ve stanu, Eliška říkala, že v posteli spíme pořád, ale stan na střeše je něco mimořádného a chce si to pořádně užít. Tak za trest dělala večeři. A povedla se jí.

Stále ještě v Damarlandu jsme navštívili Zkamenělý les (Petrified Forest). Je to široké údolí, kam se údajně před 290 miliony let v povodni vody, bahna a písku připlavily kmeny pra-borovic, které zůstaly uvězněné v bahně za nepřístupu vzduchu. Postupně se do nich dostávaly minerály, až vyplnily celý kmen a ten se stal kamenem.

Spolu s různě velkými kusy kmenů jsme viděli i namibijskou národní rostlinu (mají ji na státním znaku) – welwitschii podivnou. Je to rostlina o dvou listech, ale přežívá s minimem vody až 2000 let. Listy každý rok poporostou asi o 20 cm, ale na konci schnou a drolí se. Tahle na fotce je stará asi 200 let.

Po necelých 200 km štěrkové silnice 1. třídy (C39) jsme chtěli dorazit ke Springbok gate, severnímu vstupu do národního parku Skeleton Coast, a tam v kempu přespat. Nakonec jsme tam ale byli už v 15:04. Do parku sice pouští jen do 15:00, ale za půl flašky vína černoch ty 4 minuty přehlédl. A tak jsme se dostali k pobřeží Atlantiku, které tvoří několik desítek kilometrů široký pás téměř ploché pouště proměnlivé barvy, od bílé přes žlutou a oranžovou až do temně červené. Krajina je tak fádní, až je zajímavá. Místy zůstaly (nebo se vytvořily?) malé kopečky písku a Klárka na těch pidi-dunách radostně skákala.

Slunce zapadalo a my se řítili ke kempu Fishermen’s na místě zvaném Mile 108. Tam to vypadalo úplně mrtvě a hrozně tam foukal vítr, pročež jsme se rozhodli jet ještě 30 km do Cape Cross, kam jsme dorazily za počínající tmy, ale poskytl nám krásné zázemí. Poprvé jsme nespali ve stanu, ale pronajali si malou krásnou chatku „Whalers Cottage“.

Ráno nás vzbudili hluční Italové, kteří nejspíš zastávali názor, že když vstávají v půl šesté oni, všichni ostatní v kempu také. Poté jsme si všimli, že neteče voda, ale to se vysvětlilo, až když k nám přišel jeden černoch, že „Elephants were here tonight.“ Ukázalo se, že to byla skupina asi 13 slonů, kteří chodili po kempu a krmili se z větví, mimochodem také ze stromu vedle našeho auta. Svědčily o tom popadané větvičky na zemi, několik desítek stop, sloní trus a strhané lístky ve výšce asi dvou metrů, které jsme s Klárkou až do snídaně zkoumali. Něco takového se tu stalo naposledy před dvěmi lety. Prý do nějakého stanu kopli, takže ráno k nám chodili černoši jeden za druhým, jestli se nám něco nestalo. Stejně jako když měli noční obídek u recepce, shodili taková ta legrační kamínka na vodu „donkey“ a nějak přetrhali trubky nebo co, každopádně do 10:00 netekla voda.

Poté jsme jeli obrovským kamenným varhanům (Organ Pipes), kolem kterých jsme se prošli – jsou to čedičové kamenné sloupy nepravidelného tvaru a velikosti v korytě říčky.

Další naší zastávkou byla damarská vesnice, což je další skupina původních obyvatel. Jsou příbuzní Sánům – křovákům. Byli to lovci, žili po rodinách a vedli kočovný způsob života. Tato vesnice byla pojatá jako živoucí muzeum, ve skutečnosti v ní nikdo nebydlel. Ujala se nás jedna Damarka, představila se nám, naučila nás pár základních slovíček („dobrý den“, „Jak se máš?“, „Děkuji“ – také používají mlaskavky) a pak nás postupně seznamovala s rostlinami k léčení a jídlu, rozděláváním ohně, tanci, kladením pastí, lovem zvěře, výrobou šperků a nakonec i s africkou hrou s kamínky. Bylo to zajímavé a i když to byla jen ukázka toho, co bylo, dělali to pěkně a s citem.

Po zážitcích s gepardy jsme se ubytovali v krásném kempu Hoada, kde je jen 6 kempovacích míst rozházených mezi velké balvany. Každé místo má do skály zabudovaný vlastní záchod a venkovní sprchu s teplou vodou (náš starý známý donkey) a celkově to bylo moc hezké a romantické.

Ráno jsme vyrazili přes hory a cestou jsme si zajeli na výhled ke Grootenberg lodži (luxusní ubytování na vrcholu jedné stolové hory). Vyhledy okolo cesty byly parádní, všude okolo nás stolové hory, ale cesta sama dost příšerná, i pohon na vsechny 4 kola si přišel na své. Petr je statečný řidič, cesta na výhled byla více než strmá a museli jsme prý zapnout jakési L4.

Přes hory jsme dojeli do Palmwegu, kde jsme nutně museli natankovat. Těsně před vjezdem nás zastavila veterinární kontrola, do oblasti Palmwegu není možné vynášet čerstvé maso. Takže já a náš steak z antilopy určený k večeři jsme vystoupily a čekaly ve 35 stupních na polopoušti před Palmwegem, než Petr s holkama dojede 50 metrů za bránu natankovat… Bylo to docela legrační, později jsme to nazvali venčení antilopy…

Po stále horších cestách jsme dojeli do oblasti Twyfelfontein a vydali se na křovácké skalní malby, kterých je tu spoustu. Měli jsme fajn průvodce Briana, který mluvil dobře anglicky a celkově to bylo zajímavé. Na malbách jsou zachycená hlavně zvířata, ale některé malby jsou mapy s nákresem napajedel, jiné učebnice zvířecích stop nebo zaznamenávají obřady.

Teď jsme v obyčejném, spíš horším kempu, bohužel i s hlučnou partou Italů, se kterými se již od Etoshy pořád potkáváme. A jak mám Italy ráda, tak tyhle se nepovedly. Jinak přes den je fakt velké horko, v noci se ochladí, ale už není tak hrozná zima. Zítra se tu ještě porozhlédneme a pak vyrazíme směr Atlantik – Pobřeží koster.

Po hezké prohlídce života Himbů jsme zamířili do Otjitotongwe Cheetah Guestfarm, kde mají ochočené gepardy. Měli jsme asi dvě hodiny pauzu a tak jsme si domluvili na dnešní noc přespání a na odpočívadle se najedli.

Když jsme na farmu dojeli, majitel nám o zdejších gepardech něco řekl a ukázal nám je. Tyto „kočičky“ tu mají tři, jednu devatenácti, jedenácti a sedmi letou. V přírodě se gepardi dožívají tak patnácti, v zajetí dvaceti.

Poté jsme si je mohli vyfotit a sednout si k nim, hladit si je jsme si ale neměli, i přesto to někteří dělali. Čas od času nás některý z nich olízl svým ústním struhadlem.

Asi po půl hodině mazlení jsme sledovali, jak se z nich díky masu na pár minut staly zase divoké šelmy. Potom se natáhly do stínu a my se jeli podívat k divočejším jedincům.

Nasedli jsme na korbu auta a jeli do ohrady, kde gepardi žijí divoce. Jeden se objevil hned, po chvíli čekání doprovázeném zvuky foťáků jsme viděli další čtveřici šelem a záhy se objevili další dva. První gepard na všechny skákal a vrčel, aby dal najevo, že on tu byl první. Bylo legrační sledovat, jak se o každý kus masa perou, i když zbylo na každého. Potom už jsme jen jeli zpět.

Hned u Kamanjabu je malá himbská vesnička, fungující jako živoucí skanzen. Už od vstupní brány a parkoviště nás vítaly černošské děti a mladík Maises, který se nám představil jako náš průvodce. Byl v ušmudlaných džínách a triku, na zádech měl červený batůžek z Decathlonu a mluvil, jak by byl trochu v rauši. Nepůsobilo to vůbec věrohodně (nebo naopak až moc?), ale odvedl nás do 200 metrů vzdálené vesnice, kde stálo asi 20 tradičních chýší a mezitím se motaly ženy a děti Himbů – jednoho z původních zdejších etnik.

Ženy měly výrazné účesy, jakousi sukni a spoustu šperků. Důležité – osobní – jsou prý ty nad kotníky. Seděly na zemi a vařily kaši, kolem se motaly děti. Děti měly skoro všechny soply u nosu – konec konců, je tady zimní období (32 °C), asi mají rýmu. Ve vesnici byly dost odpadky, hlavně plastové lahve a různé obaly.

Chýše jsou uspořádány dokola a z vnější strany jsou chráněny kruhem trnitých větví, prý proti zvířatům. Podobný kruh z větví je i uprostřed chatek, kde nocují menší domácí zvířata (slepice, kozy, ovce).

Poznáváme náčelníka, ostatní muži jsou prý dál od vesnice, kde pasou dobytek (zůstávají tam několik dní, je to jejich tradiční obživa a znak bohatství). Ukazuje nám chýši i zevnitř – tvoří ji kostra z kmínků oplácaných směsí hlíny, jílu a vody. Také jsme viděli, jak se myjí kouřem nebo jak náčelník spí na tradiční dřevěné podložce hlavy na spaní.

Krom krav pěstují několik málo rostlin. Jejich dnešní příjmy tvoří i vstupné a prodej suvenýrů – to nás ostatně čeká nakonec. Ženy udělaly kruh a nabízely nám náramky a dřevěné sošky zvířat, náramky nám neustále vázali na ruce, ani jsme je nestíhali sundávat. No, nějaké jsme po troše smlouvání koupili 🙂

Měli jsme z toho místa zvláštní pocit – částečně žijí svým tradičním životem a na turistech si založili slušný business. Jejich děti chodí do školy, rodí v nemocnici a nakupují ve Sparu. Je vidět, mladší už nechtějí nosit bederní roušku, ale minisukni a mobil. Chvilku by si člověk myslel, že je to celé kašírka a v 16:00 zavřou a vytáhnou džíny a tablet. Ale o pár hodin později jsme náhodou 20 km od Kamanjabu potkali dvě starší Himbky a obě měly tradiční účeš, kotníkové ozdoby, sukni z kožešiny a odhalená prsa. Je jich prý asi 50 tisíc a asi 2/3 stále žijí tradičním způsobem života.