V Elisenheimu jsme si poprvé vyzkoušeli stavění stanů na střeše, jak nakládat s věcmi v tom prašném prostředí a jak vůbec všechno do auta poskládat. Ranní balení nám trvalo dost dlouho, na cestu jsme vyrazili až v 10:20.
Už od včerejška se sžívám s naší Toyotou Hilux, 4 místnou offroad čtyřkolkou. Nikdy předtím jsem neřídil tak veliké a těžké auto (váží přes 3 tuny). Snažím se zvyknout na řízení vlevo. První krok je vlastně jen zamířit na správnou stranu auta. Levý pruh není tak náročný, ale levá ruka zoufale neumí řadit (máme manuál). A co je nejhorší – jsou obráceně i páčky na volantu. Tak proto na každé křižovatce svědomitě pouštím stěrače…
Ve Windhoeku jsou normální asfaltky, jen systém pravidel je obdobný tomu americkému – tedy někde je hlavní a vedlejší, ale tam, kde jsou stopky, má přednost ten, kdo první přijel. Značky jsou převážně textové. Město jsme opustili po dálnici, která byla zpočátku dokonce dvouproudá. Opět mi připomněla Ameriku – jednak žlutým pruhem na kraji a jedna velkorysou šíří a mezerou mezi oběma směry. Po nějakých 250 kilometrech jsme asfalt opustili a vydali se prašné štěrkové cestě, pro dnešek jen asi 40 km. Je to takový ztvrdlý štěrk – písek, někdy relativně hladký, někdy hrbolatý, s výmoly nebo hupy. Aby byly tyto silnice sjízdnější, udržují je pluhem s radlicí a rovnají ji. Jeden jsme také záhy poznali.
V Namíbii jsou silnice značené buď „B“ – třeba B1, co je hlavní severojižní dálnice – u Windhoeku 2x 2 pruhy, jinak jeden pruh pro každý směr, jezdit se na ní smí 120 km/h. Pak jsou silnice C, což jsme zatím viděli také jako asfaltku, ale už užší a limit je také 120. Na prašných cestách je limit 80 km/h a někdy je zvyšován nebo snižován podle stavu cesty.
