Z Omaruru jsme jeli nejdříve po C-čkové asfaltce a pak už jen po D-čkových prašných cestách. Už si zvykáme, rychlost kolem 80 km/h se zdá dobrá. Eliška i Klárka cestou odhalili po stranách silnice antilopu skákavou, impalu, zebru a snad i oryxe. Prasat bradavičnatých je tu tolik, že už na ně ani nekoukáme. Viděli jsme postupně asi 10 žiraf.
Úplně nejčastěji ale kolem cest vídáme „termitiště“, vždy nakloněná, s různou barvou od žluté přes oranžovou po rudou, podle místní hlíny a stáří stavby.
Každou chvílí se projíždí nějakou branou. Někdy si píší SPZku, jindy nám jen otevřou. Jsou to průjezdy rezervacemi, leckdy soukromými. Jiné brány jsou jen kvůli dobytku a jsou samoobslužné. Nebo jsou u nich malí černoušci a mají radost, když jim dáme bonbón. I když jsme jeli, co to dá, dinosaury jsme o slabých 200 miliónů let nestihli. Ale zůstaly tu po nich alespoň stopy.
