Hned u Kamanjabu je malá himbská vesnička, fungující jako živoucí skanzen. Už od vstupní brány a parkoviště nás vítaly černošské děti a mladík Maises, který se nám představil jako náš průvodce. Byl v ušmudlaných džínách a triku, na zádech měl červený batůžek z Decathlonu a mluvil, jak by byl trochu v rauši. Nepůsobilo to vůbec věrohodně (nebo naopak až moc?), ale odvedl nás do 200 metrů vzdálené vesnice, kde stálo asi 20 tradičních chýší a mezitím se motaly ženy a děti Himbů – jednoho z původních zdejších etnik.
Ženy měly výrazné účesy, jakousi sukni a spoustu šperků. Důležité – osobní – jsou prý ty nad kotníky. Seděly na zemi a vařily kaši, kolem se motaly děti. Děti měly skoro všechny soply u nosu – konec konců, je tady zimní období (32 °C), asi mají rýmu. Ve vesnici byly dost odpadky, hlavně plastové lahve a různé obaly.
Chýše jsou uspořádány dokola a z vnější strany jsou chráněny kruhem trnitých větví, prý proti zvířatům. Podobný kruh z větví je i uprostřed chatek, kde nocují menší domácí zvířata (slepice, kozy, ovce).
Poznáváme náčelníka, ostatní muži jsou prý dál od vesnice, kde pasou dobytek (zůstávají tam několik dní, je to jejich tradiční obživa a znak bohatství). Ukazuje nám chýši i zevnitř – tvoří ji kostra z kmínků oplácaných směsí hlíny, jílu a vody. Také jsme viděli, jak se myjí kouřem nebo jak náčelník spí na tradiční dřevěné podložce hlavy na spaní.
Krom krav pěstují několik málo rostlin. Jejich dnešní příjmy tvoří i vstupné a prodej suvenýrů – to nás ostatně čeká nakonec. Ženy udělaly kruh a nabízely nám náramky a dřevěné sošky zvířat, náramky nám neustále vázali na ruce, ani jsme je nestíhali sundávat. No, nějaké jsme po troše smlouvání koupili 🙂
Měli jsme z toho místa zvláštní pocit – částečně žijí svým tradičním životem a na turistech si založili slušný business. Jejich děti chodí do školy, rodí v nemocnici a nakupují ve Sparu. Je vidět, mladší už nechtějí nosit bederní roušku, ale minisukni a mobil. Chvilku by si člověk myslel, že je to celé kašírka a v 16:00 zavřou a vytáhnou džíny a tablet. Ale o pár hodin později jsme náhodou 20 km od Kamanjabu potkali dvě starší Himbky a obě měly tradiční účeš, kotníkové ozdoby, sukni z kožešiny a odhalená prsa. Je jich prý asi 50 tisíc a asi 2/3 stále žijí tradičním způsobem života.