Rubrika: Srí Lanka 2017

Dopoledne jsme se složitě, se 3 přestupy, přesunuli do Kataragamy. Cestou jsme museli odhánět taxikáře, kteří nám na přestupech opakovaně vysvětlovali, že autobus není pro turisty vhodný a máme jet taxíkem, jeho bratr má, „číp prajz“… Kus cesty vedl přes NP Yala a viděli jsme 2 slony. Prostě na různých místech stáli v silnici, autobus je musel objíždět a oni na něj zvědavě koukali…

V Kataragamě jsme se ubytovali a vyrazili ke chrámům. Jsme na jednom ze 3 nejposvátnějších míst na Sri Lance, je tu posvátný okrsek, kde jsou vedle sebe hinduistické, muslimské i buddhistické svatostánky. Je tu málo turistů, což je fajn, na druhou stranu to znamená, že tu nejsou turistické restaurace. Takže k večeři bylo rise and curry v mistňácké restauraci „just little bit spicy“

Večer se zde koná hlavní modlitba, púja, kterou provází zvonění zvonků, bubnování, troubení na trubky… Legrace je, že všechno je pouťové, blikající a barevné – viz následující krátké trojvideo.

Všude je spousta mistňáků, kteří stojí dlouhé fronty, aby si nechali posvětit mísy s ovocem a předali dary svatyni.

Místní také obřadně rozbíjejí kokos, který hoří, to se holkám líbilo.

Ale nejlepší bylo, ze za chrámem měli 2 slony, které holky mohly drbat po chobotu a krmit banány a melouny…

Kdo byste nás hledal na mapě, tak jsme v hotelu Senora zde.

Snídani jsme si dneska dali na hlavní třídě v restauraci Dream Cafe. Já jsem ochutnal srílanské kafe, které v průvodci spíše hanili. Roste jim totiž na zahradě a praží si jej sami, takže kvalita je různorodá. Zalévání ho jako turka a naservírovali mi ho ve french-pressu. A nebylo tak špatné…

Pak jsme si chytli autobus a jeli k vodopádům Rawana Ella. Viděli jsme je už předevčírem z dálky z Little Adam’s Peak a vypadaly mohutně – je to kaskáda vodopádů vysoká 90 metrů.

Tady byla ale vidět jen část na skále a ve spodní části se dalo jít k asi 7 metrovému stupni. Už to vypadalo na docela propadák, ale holky si chtěly namočit nohy… a za chvilku už jsme se tam koupali celí.

Strhli jsme lavinu a do vody se odvažovali i domorodci, kteří tam jinak stáli sotva po kolena. Někteří se mě pořád ptali, jestli tam stačím. Bylo srandovní, když se mě dospělý chlap držel za ruku aby přešel tůň. A koukali na holky, které si tam vesele plavaly.

Odpoledne jsme šli na vycházku k Nine Arches Bridge, aneb atrakce se dá udělat z kde čeho. Most je to pěkný, kamenný, postavený Brity roku 1921. A zrovna jel vlak! To se tady stane jen 5x v jednom směru a 5x v protisměru za den.

Všude byla spousta turistů i domorodců, občerstvení a čekající tuktukáři – jsou to podnikavci.

Chvilku jsme tam blbli na kolejích a pak se vydali druhou cestou zpět. Narazili jsme na Ashanka Cafe, kde milý podnikavec vybudoval vyhlídkové místo a nabízel nám občerstvení. A tak jsme se rozhodli počkat ještě na jeden vlak. Čekám na fotku na vlak – a hádejte, co jsem vyfotil?

Dneska ráno jsme se vlakem vrátili kousek zpátky do města Haputale (24 km / 1 hodina). Trochu vypadá jako změť obchodů kolem křížení silnice s železnicí. My jsme se tu ale nezdržovali a vzali si tuktuk, který nás vyvezl 17 kilometrů a 900 výškových metrů na vyhlídku Lipton’s Seat. Cesta byla značně hrbolatá a úzká, takže auta, tuktuky, autobusy, motorky i náklaďáky se tu musely komplikovaně vyhýbat. Tuktuk místy dostával pěkně zabrat, ale s vrčením to nakonec vždycky zvládnul.

Na vyhlídce Lipton’s Seat, na místě kde s oblibou sedával sir Thomas Lipton, jsme zahlédli kus krajiny na jih – ale jen krátce, než ji zahalila mlha.

Sedli jsme si do zdejší restaurace (taková chatrč z klád a vlnitého plechu). Nepřinesli nám menu, ale rovnou placky rótti, luštěninové placičky s kukuřicí a hromádku čili (mělo podobu hutné omáčky). Jednotné menu 🙂 K tomu jsme si samozřejmě dali konvici čaje.

Zpátky dolů jsme šli pěšky a kochali se výhledy na plantáže a krásnou krajinu. Mezi čajovými keříky se pilně pracovalo, přestože je neděle. Některé sběračky se culily na děti a mávaly jim. Gábina si taky vyzkoušela pověsit ten pytel s lístky na čelo – prý nic moc pohodlného 🙂 Moc krásná krajina a taky pro nás příjemné klima, žádné vedro.

Vážení čaje

A tak jsme došli až k čajové továrně Dambatenne. Od ní jsme jeli autobusem do Haputale a jako obvykle jsme tam byli jediní běloši. A z Haputale zase vlakem do Elly.

Little Adams Peak

Po snídani jsme se šli projít na Little Adam’s Peak, malý pahorek s pěkným výhledem na Ellu, zdejší horu Ella Rock a okolní kopce a strže.

Cestou se prochází čajovými plantážemi, kde jsme pozorovali sběračky čaje.

Továrna na čaj

Popojeli jsme tuktukem 6 km za Ellu a prošli si s průvodcem Uva Halpewatte Tea Factory. V továrně už bohužel měli pro tento týden zpracováno, takže zaměstnanci byli doma a stroje stály. I tak nám ale průvodce vysvětlil celý proces výroby čaje od sběru až po třídění a expedici.

Čaj odsud jde na čajovou burzu do Kolomba, kde se v aukcích draží čaje ze sedmi set čajových továren. Kupují je producenti čaje, kteří je mohou míchat, balí je a distribují. Továrna stojí na krásném místě s výhledem na hory. Součástí prohlídky byla i ochutnávka čaje různé kvality a samozřejmě čajový obchod.

Výroční procesí

Naše cestování po vlastních nohou má tu výhodu, že přináší i nečekané. Večeříme si takhle v restauračce u silnice, když tu slyšíme tlampač, bubny a halekání. A kolem se sune procesí z nedalekého chrámu – jednou za rok vyndají poklad a jedou s ním vesnicí. Nejdříve šli tanečníci, za nimi kapela (trubky a bubny).

Dále náklaďák, který měl z korby přes kabinu palmový kmen. A před autem je na něm zavěšený chlap ostrými háčky za kůži. Pomocníci ho pěkně rozhoupávají, až lítá před autem jak na houpačce.

Následovalo další auto, tentokrát s dvěmi zavěšenými – jedním v leže a druhým v sedě. Za nimi traktor táhl přívěs se schránkou na poklad, která byla nazdobená žárovkami a neony a vezl se s ní kvůli tomu i generátor. Průvod uzavírali ženy v krásných sárí a šatech.

Domorodci se k průvodu připojovali, aby se před pokladem pomodlili. Celé to mělo neskutečnou, velmi neevropskou, atmosféru. Eliška vám natočila video.

Loučení s Kandy River Breeze bylo dojemné. Dobrá snídaně pana domácího, s jeho synem jsme si zahráli na kytaru, vyměnili emaily, zaplatili jsme směšně nízký peníz za 3 večeře (dohromody 200 Kč), všichni jsme dostali dárky na rozloučenou a odvezli nás na nádraží.

Dneska jsme poprvé jeli vlakem! U přepážky jsme koupili lístky, podobné starým tvrdým kartičkám co známe my pamětníci z Československých státních drah. Dětský snadno vytvořili přetržením dospělého lístku. Lístky nám kontrolovali hned u vstupu na kolejiště (později i ve vlaku a při výstupu na cílovém nádraží). Náš vlak měl druhou a třetí třídu a rozdíl mezi nimi velký nebyl – ani v jedné nebyla volná místa k sezení. Zde je třeba vzdát hold domorodcům, kteří se sedíc v trojici na dvojsedačce smrskli, aby se k nim ještě jedno naše dítě vešlo. Mladé bělochy něco takového ani nenapadlo 🙁

Cesta trvala 5 hodin a zpestřovali jsme si ji koukáním nejen z okna, ale i dveřmi, které byly samozřejmě celou cestu otevřené. Vlakem procházeli nezbytní prodavači oříšků, pití, placiček a dalších pochutin.

Po chvíli jsme opustili město a záhy začali stoupat do hor. Krajina byla svěží a zelená, všechno tu jen bujelo. A pak začaly stráně zdobit řady nízkých pěstěných čajových keříků. I první sběračky čaje jsme zahlédli. Bohužel velkou část cesty nám pršelo a byla mlha, ale alespoň byla kulisa britské kolonie dokonalá.

V půl šesté jsme vystoupili v Elle a prošli skrz blátivou vesnici, kterou lemovaly bary a hlučná hudba. Oslovovali nás dredovatí týpci a trochu to vypadalo, že tady už z betelu přešli na něco ostřejšího. Tak jsme byli rádi, že máme ubytování kousek za vesnicí, kde je krom silnice vcelku klid. Našli byste nás v Samandi Guest Inn (mapa).

Dnes jsme ujeli naší nejdelší cestu tuktukem – syn pana domácího nás vozil 90 km jejich rodinným červeným tuktukem. Průměrná rychlost 26 km/h, maximální 50. Občas zlobilo řazení, jinak jsme si ale užili prachu, smradu a hrkání dokonale.

Prvním naším cílem byla Milenium Elephant Foundation, která se stará o asi 10 starých a nepotřebných slonů. Tady jsme jednoho slona vydrbali v potoce kokosovou skořápkou, pak jsme se na slonu projeli a za odměnu (pro nás i pro slona) jsme ho nakrmili. Zaplatili jsme za to 6000 rupií, což je prý zároveň částka potřebná k péči jednoho slona jeden den (850 Kč).

Druhá zastávka byla Pinewalla, kde byl před lety založen sloní sirotčinec. Ten byl větší a trochu připomínal zoo, kde bylo možné slonům koupit a dávat ovoce, případně koupit mléko a krmit slůně z lahve.

Nejhezčí ale nakonec bylo, když tlupu 30 slonů vyhnali přes silnici a vesnici k řece, kde se koupali. Pozorovali jsme je tam skoro dvě hodiny.