Největší naší obavou bylo jídlo a to se i potvrdilo. I když nám hostitelé jídlo připravují nepálivé, chutě tu jsou jiné. Dospělým se to jí docela dobře, ale holkám často nechutná. Což u nich znamená, že nejí. Takže se snažíme hledat v každém menu něco, co snědí. I tak je to sázka do loterie, protože i třeba palačinky měly těsto a náplň natolik jinou, že je nechtěly (a na nás zbylo víc). Zato když v Upuvelli měly pizzu (já bych ji nazval „ohřívák z I. P. Pavlova“), snědla každá svoji.
Eliška si vyrobila toast čertíka s Nutelou a banánem
Obě jedí rýži, placky a často dál (čočku), pokud není palivý. V Kandy u pana domácího jedli nudle se zeleninou, ale to byly první nudle, co měly úspěch. Jinak tu obě holky ochotně jedí vaječnou omeletu, Klárka vajíčka v libovolné podobě a občas ty palačinky. Někde měli hranolky a zeleninu, tak to taky šlo. Banány a sušenky už nám všem lezou i ušima…
Krom jídla činí holkám potíž někam v tom vedru chodit. Jít se podívat dva kilometry po městě je horší než 20 km v Krkonoších. Památky je moc nebaví, většinou spíš koukají, kde leze jaká opice. V Kandy a v horách to ale bylo mnohem lepší, protože tam nebylo tak hrozné horko.
Srílančani mají děti rádi a že s námi cestují dvě modrooké světlovlasé holčičky nám k lidem dost otvírá cestu. Často si pak míň připadáme jako turisti a více jako lidi. Usmívají se, často si chtějí holky pohladit nebo sáhnout, jestli se jim ty kudrnaté vlasy nezdají.
Po počátečním šoku, únavy z vedra a přesouvání se z místa na místo se holky rozkoukaly a jsou tu spokojené. Říkají, že se jim tu líbí a chtějí tady zůstat. Klárka tady chce hlavně chodit do školy, aby měla uniformu. Eliška dobře vypozorovala, že tady je život v mnoha ohledech jednodušší a svobodnější. Tady můžou rozdělávat oheň? Tati, oni jdou po kolejích? To se smí? Ve vlaku nemusí být zavřené dveře a dá se koukat ven? Nastavuje to zrcadlo naší výchově a společnosti spoutané miliónem vyhlášek a zákazů…
Eliška i Klárka pěkně nasávají, co vidí. Občas se balí do šátků a hrají si na „dubajanky“. Cestou autobusem nebo vlakem koukají z okna a hlásí „Buddha“, „hinduistický chrám“… Mimochodem, osvědčila se kombinace, že si do sluchátek pouští hudbu nebo mluvené slovo a koukají z okna. Jen koukání je nuda 🙂
Tuhle v čajové továrně byl hrací tuktuk, Klárka si do něj sedla a povídá: „tati, kam chceš svést?“ „na čajovou plantáž“ „tak jo, za 500″ “ to je moc, 300″ „tak 400“ 🙂 🙂 🙂
