Ráno cestou tuktukem na nádraží jsme si libovali, že je to tu přeci jen znatelně klidnější než v Indii. Klidnější provoz na silnicích, méně vtíraví prodejci a méně nás chtějí napálit.
A zrovna jsme spěchali, protože na jednom hotelu jsem našel informaci, že v 10:45 nám jede státní autobus přímo do Kandy. V 10:40 se sypeme z tuktuka a hned se nás někdo ujímá. Do Kandy? Nejede. Ale jeďte tímto do Dambully a tam přesedněte. Rada funkční, ale nějak se mi to nezdálo. Navíc ukazoval na soukromý (bílý) autobus a tomu jsme se právě chtěli vyhnout. A tak jsem se rozhodl mu nevěřit a vyrazit jinam. Několikrát mě poslali sem a tam, ti soukromí autobusáci si pomáhali navzájem. Nakonec mi správný bus ukázal prodejce nějakých smažených kroužků. U něj už čekaly holky, které nakonec byly v hledání rychlejší. Červený státní a 10:45 a jedeme 180 km za pět hodin a 690 Rs. Tolik jsme museli dát v minulém bílém za poloviční trasu. I když už jsme jeli i soukromými, které byly v pohodě.
Autobusy mají přesné časy odjezdů, ale nejsou nikde k dohledání. Jezdí ale dost často, takže na mnoha trasách jezdí po 15, 20 či 30 minutách. Stačí přijít a počkat. Zastávek autobusu je docela dost a navíc autobus běžně zastaví na mávnutí. Podobně se dá vystoupit i prakticky kdekoliv, kde autobus může přibrzdit. Někdy skutečně skoro ani nezastaví, někdo naskočí či vyskočí a už se zase přidává plyn. Některé autobusy mají na stropě provázek vedoucí zezadu až k řidiči, ukončený zvonečkem. Když chtějí vystoupit, zacinkají.
I přes horko je v autobusech docela příjemně. Mají totiž účinnou klimatizaci tvořenou otevřenými předními i zadními dveřmi po celou dobu jízdy. Na některých větších zastávkách vběhnou do autobusu prodavači oříšků, ovoce, placek a pokřikují a prochází autobus. Většinou si od nich pár lidí koupí.
Pět hodin nám uteklo nakonec ještě dobře. Ke konci cesty už jsme začali stoupat do hor a záhy dopravní zácpa naznačila, že se blížíme k druhému největšímu městu Srí Lanky. Vyskakujeme z autobusu daleko před nádražím a vydáváme se kolem ústřední vodní nádrže.
Pak sháníme tuktuk do našeho ubytování. První chce moc peněz (250) a tak jdeme dál. Zastaví nám jiný, který nabídne 100. Když dorazíme na místo, kde by to mělo být, nikde žádná cedule. Kousek se vracíme, on se dvakrát ptal kolemjdoucích a pak začal do našeho ubytování telefonovat. Ukázalo se, že se musí ještě pořádný kus z kopce po příšerně strmé cestě. Chvílemi jsme měli pochybnosti, zda to tuktuk může ubrzdit. Ale ubrzdil a nakonec nás dovezl na zapadlé místo, kde byl docela roztomilý domeček. Ochota tuktukáře byla zase jedna nečekaně dobrá zkušenost.
Tady budeme teď 3 dny bydlet. Na mapě je to tady.