Dneska ráno jsme se vlakem vrátili kousek zpátky do města Haputale (24 km / 1 hodina). Trochu vypadá jako změť obchodů kolem křížení silnice s železnicí. My jsme se tu ale nezdržovali a vzali si tuktuk, který nás vyvezl 17 kilometrů a 900 výškových metrů na vyhlídku Lipton’s Seat. Cesta byla značně hrbolatá a úzká, takže auta, tuktuky, autobusy, motorky i náklaďáky se tu musely komplikovaně vyhýbat. Tuktuk místy dostával pěkně zabrat, ale s vrčením to nakonec vždycky zvládnul.
Na vyhlídce Lipton’s Seat, na místě kde s oblibou sedával sir Thomas Lipton, jsme zahlédli kus krajiny na jih – ale jen krátce, než ji zahalila mlha.
Sedli jsme si do zdejší restaurace (taková chatrč z klád a vlnitého plechu). Nepřinesli nám menu, ale rovnou placky rótti, luštěninové placičky s kukuřicí a hromádku čili (mělo podobu hutné omáčky). Jednotné menu 🙂 K tomu jsme si samozřejmě dali konvici čaje.
Zpátky dolů jsme šli pěšky a kochali se výhledy na plantáže a krásnou krajinu. Mezi čajovými keříky se pilně pracovalo, přestože je neděle. Některé sběračky se culily na děti a mávaly jim. Gábina si taky vyzkoušela pověsit ten pytel s lístky na čelo – prý nic moc pohodlného 🙂 Moc krásná krajina a taky pro nás příjemné klima, žádné vedro.
Vážení čaje
A tak jsme došli až k čajové továrně Dambatenne. Od ní jsme jeli autobusem do Haputale a jako obvykle jsme tam byli jediní běloši. A z Haputale zase vlakem do Elly.
