Dneska jsme se naposledy vykoupali v moři. Eliška skákala do vody s místními hochy a Klárka se vozila na duši.
Několikrát pršelo, asi Unawatuna pláče, že odjíždíme. Pláž je široký oblouk, písek, palmy a souvislá řada restaurací jedna vedle druhé. Občas je těžké poznat, kde jedna začíná a druhá končí. Lehátka jsou zdarma, úplně jim stačí, že si u nich možná dáte drink nebo jídlo.
Na „našem“ západním konci zátoky byl ještě chrám, na kopci velký Buddha (dokonce měl pěkný domeček, aby na něj nepršelo).
Ještě dál za ním vyhlídka na západ slunce a místo v mapě označené jako „blow hole“. To vzbudilo moji zvědavost. V těch místech je pobřeží skalnaté a vlny oceánu se tam divoce tříští. U blow hole je mezi těmi skalami průrva a když se vlna dobře trefí, vyletí tam voda jako gejzír. A zároveň se tam ze skály ozývá bublání a funění. Nejvíc mi to připomnělo zvuk velryby po vynoření, když vyfoukne svůj vodotrysk. Poprvé jsem měl úplně strach, že mi pukne skála pod nohama a vytryskne tam voda.
A v poledne jsme se sbalili, dali si obědosvačinku s vyrazili tuktukem do Galle, autobusem do Kolomba, dalším busem k letišti a poslední kousek tuktukem. A teď už jen čekáme na svůj let.