Cestování

Dnes jsme vstávali v 5.30 a hned horečně začali balit. Během hodiny jsme byli nachystani (náš rekord) a hned po otevření brány národního parku v 6.30 vyrazili do oblasti označované jako Sossusvlei, což je spolu s Etoshou namibijské top. Náš cíl byl jasný, vylézt na nejvyšší dunu světa zvanou Big Daddy (325 metrů).

První adrenalin nastal v podobě jízdy po písku, uvízli jsme jen jednou, ale pomohli nám zkušení místňáci. Petr pak podhustil gumy a jel děsně rychle. Prý se to tak musí.

Celá oblast je známá velkými písečnými dunami z červeného písku a je překrásná. Ranní sluníčko barvy ještě zvýrazní a fakt to stojí za to. Výstup na Big Daddy nám ale dal zabrat, písek se bořil a sypal pod nohama, nakonec bylo nejlepší jít bosky. Výhledy byly krásné, včetně dvou oryxů, kteří se po břicho v písku brodili pod námi. Po 2 hodinách jsme byli nahoře. Sestup byl podstatně jednodušší a zábavnější, dunu jsme prostě seběhli a byla to dost prča.

Pak nás čekala cesta přes Deadvlei (bývalé vyschlé jezero, kde zůstaly stát suché stromy) zpět k autu. Deadvlei je krásné a svěřené ze všech stran dunami. Nicméně bylo již okolo 11h a slunce bylo velmi nemilosrdné, k autu jsme se sotva dovlekli.

Odpoledne jsme odpočívali u bazénu a večer se šli ještě podíval na blízkou dunu Elim, která nás ale nijak neokouzlila.

Musím moc pochválit holky, které dnešní náročný den perfektně zvládly.

Ráno nás vzbudila máma, že máme o jeden den víc a Fish River kaňon nakonec stihneme.

Jeli jsme tedy asi tři hodiny po asfaltce. Poté jsme odbočili a jeli po víc než hrozné céčkové cestě, sice jen půl hodiny, ale v tom drncání auty uhlazenými hrboly to byla věčnost. I přesto táta ukázal, že naše auto (které Klárka nazvala antikrist) dokáže skvěle ovládat. V průvodci psali, že cesta je sjízdná i pro obyčejné osobáky, což se nám nezdálo, i když jsme 4×4 nepotřebovali.

Potom jsme sjeli na krásnou cestu a zjistili, že to je nyní céčková a ta, po které jsme jeli je stará céčková cesta (nyní už nám zakázané F) „at own risk“ s prudkými a velkými brody.

Po čtyřech hodinách jsme konečně dojeli do kempu, kde jsme se vykoupali a dali si oběd.

Poté jsme se jeli podívat na Fish River kaňon, druhý největší kaňon světa. Námové věřili, že kaňon stvořil obrovský had, když se kroutil ve smrtelných křečích, způsobenými ranami Namských lovců, kvůli jím sebraným Namským dobytkem.

Kdyby člověk nevěděl, jak to vzniklo, možná by tomu věřil. Doopravdy ho vytvořila sopečná činnost, vítr a řeka Fish River.

Po jedné straně jsou udělaná čtyři vyhlídková místa, k nimž vede cesta, člověk ale může vystoupit kdekoliv. Na jedné vyhlídce jsme pozorovali západ slunce.

Tímto kaňonem se také dělají pětidenní výpravy až do Ai-Ais. Jednodenní výpravy jsou zakázané. (Ikdyž v Grand kaňonu je taky „nemožné“ sejít i vyjít v jeden den:-)))

Ráno jsme se ještě jednou koukli a teď už snad vážně jedeme do pouště. Cestu jsme ale při tankování náhodou objevili stylovou restauraci Canon Road Camp.

Nahráli jsme i pár videí, jen není snadné je protlačit přes zdejší internet. Tak to zkusíme…

Křováci, damaři i „současní černoši“ mají fakt talent – nádherně zpívají.

Po dlouhé cestě pouští jsme konečně dorazili do menšího, ale v minulosti bohatého městečka Lüderitz. Lüderitz bylo bohaté město kvůli diamantům, které se zde našly. Nejdříve je nacházeli jen tak na zemi, poté je hledali i pod zemí a stále je zde uzavřená část, kde se můžou nacházet, velká jako Holandsko. Město jsme si prošli, šli jsme kolem domu tehdy nejbohatšího Němce, na výhled a k majáku na útesu.

Ráno jsme se vydali k opuštěnému městu Kolmanskop, přezdívanému jako město duchů.

Zde jsme absolvovali prohlídku s průvodcem a podívali se do řeznictví, pekárny, ledárny a mnoho dalších domů. Poté jsme si město mohli projít sami.

Tyto domy sloužily jako ubytování pro „lovce“ diamantů. Díky diamantům také bylo toto město velmi dopředu, s rentgenem, bazénem a elektřinou.

Jako způsoby pašování se používaly holubi, upravená špička boty nebo kuše. Rentgen se také používal spíš na kontroly.

V domech byl větrem navátý písek, nějaké jen jako rozpadlé kusy a v nějakých byste nevěřili, že jste v domě, který se po sta letech vyhrabal z písku.

Po diamantovém městě jsme si objeli poloostrov, na kterém byla trasa s vyhlídkami na moře a pozorovali tříštící se vlny, tučňáky (ano, čtete správně, v Africe žijí tučnáci), plaměňáky a lachtany.

Poté jsme se jeli vykoupat v neuvěřitelně ledovém Atlantiku a podívat se na další a nejspíš poslední vrak. A zítra nás čeká největší atrakce Namibie; největší duny na světě v Sossusvlei.

Ne, že by všechny dny byly stejné, ale základní průběh se nemění. Vstáváme nejčastěji v 7 hodin, dáme vařit čaj a začneme připravovat snídani. Mezitím vstanou holky a rychle provětráme stany. Po snídani balíme stany (spacáky a polštářky tam mohou zůstat, jen se musí srovnat), pobalíme batohy s věcmi (přes noc má každý batoh na svém sedadle) a naskládáme do korby stolek, židličky a bedny s jídlem a nádobím. Celkově nám to zabere tak 2,5 hodiny a jsme tedy schopni mezi cca v půl desáté odjet. Mnoho jiných cestovatelů vstává ještě dříve a kolem sedmé už opouští kempy.

Jak už jsem psal, máme půjčenou Toyoutu Hilux SRX, 4×4, 2.4 GD-6. A vezeme sebou spoustu věcí a na několik dní můžeme být soběstační.

Na střeše máme dva stany s matracemi, polštářky a spacáky. V zavazadlovém prostoru vezeme stolek a 4 židličky, 25 l vody, 25 l nafty, kompresor, startovací kabely, tažné lano, plynový vařič s bombou, krabici s nádobím (hrnce, pánvičky, konvice), krabici s jídelním nádobím (talíře, hrnky, misky, skleničky) a krabici s jídlem. Dále pak dřevo a uhlí na gril a gril. Na fotce není lednička s přídavnou baterií, hever, 2 rezervy, lopatka, prodlužovačka.

Přes den pak jedeme nebo objevujeme. Přešli jsme na obědy v autě – Gábina připraví nějaké „sebáky“ (namazané pečivo), ovoce a sušenky. A samozřejmě vodu.

Večer, když dorazíme do kempu, tak většinou nejdříve roztopíme gril, Gábina připravuje večeři a já rozložím židličky a stůl a pak stavím stany. Než se najíme, je většinou čas jít se mýt a pro děti spát. My většinou jdeme krátce po nich. V poslední době je nějak tepleji, ale když jsme začínali (možná to také bylo tím, že jsme byli více ve vnitrozemí a výš), bylo po setmění kolem 12 °C a k žádnému moc posezení to nelákalo.

Stany na střeše jsou fajn, akorát je nevýhoda, že je musíme sbalit, abychom někam mohli popojet. Takže i v Halali, kde jsme byli na stejném místě 3 dny, jsme je každé ráno museli kompletně sbalit.

K dnešnímu dni jsme ujeli přes 3700 km. Auto má jen 65 l nádrž, spotřeba je cca 10,5 l/100 km.

Ráno jsme se vydali na plavbu lodí po laguně u města Walvis Bay, asi 40 min cesty od Swakopmundu. Cestou k lodi jsme u pobřeží viděli plameňáky.

Naše Ocean Lady byla asi pro 25 lidí. Hned po naladění se nám na loď vydrápal velký lachtan a očekával rybičku (kterou dostal). Po laguně jsme pluli necelé 3h a viděli spoustu lachtanů, kteří skákali okolo lodi, pelikánů a po výjezdu z laguny i delfíny.

Také jsme pluli okolo ústřicové farmy. Namibie prý díky výživným proudům s množstvím planktonu produkuje nejlepší ústřice na světě. Takže jsem podruhé v životě ochutnala ústřice, abych se přesvědčila, že ani ty namibijské mi nechutnají… Ráno byla mlha hustá tak, že by se dala krájet, ale během dopoledne se rozpustila. Nicméně zima a vítr přetrvaly, takže loď jsme opouštěli pěkně zmrzlí.

Po návratu z lodi jsme opustili Desert Sky Backbackers a vydali se na jih. Čeká nás dlouhý přejezd k městu Luderitz a do oblasti, kde se dříve těžily diamanty. Původně jsme tohle neměli v plánu, ale vše nám hezky vychází, takže stíháme víc, než jsme si mysleli.

Do Luderitzu je to asi 900 km, cca 10 hodin cesty. Přespali jsme v krásném kempu v údolí v horách, na místě bývalé policejní stanice, kde jsme byli sami. Těsně před Luderitzem jsme u silnice viděli divoké koně. Cesta byla dlouhá, ale zvládli jsme ji v pohodě. Teď už se budeme postupně vracet k Windhoeku.

Cestování po Namibii má svá úskalí i pozitiva. K tomu méně příjemnému patří

Prach – je všude. Z 80% jedeme po prašných cestách, máme zaprášené auto, stany, batohy, oblečení, vlasy, prostě vše. Stavění zaprášených stanů je špinavá záležitost. V pouštních oblastech si místo prachu dosaďte jemný písek. Je to trochu jako táboření nebo voda, určitou míru špíny už člověk bere jako normu…

Formuláře – Namibijci milují formuláře, denně jich vyplňujeme nekolik. Položky jako jméno, národnost, SPZ auta, odkud jedeme, kam jedeme… Při výjezdu z Etoshy jsme vyplňovali 3 stejné dotazníky. A pozor, žádná kolonka nesmí zůstat prázdná…

Západy a východy slunce jsou tu nejen krásné, ale i rychlé. V 18.30 je sluníčko ještě docela vysoko a hřeje, v 19.15 je tma. Úplná. Rozednívá se okolo 7 ráno. Ježdění za tmy je velmi nedoporučované, z půjčovny aut dokonce zakázané (resp. v případě nehody se na ni nevztahuje pojištění). Takže se vždy snažíme být nejpozději do 19h v nějakém kempu.

Kempy- jsou buď státní nebo soukromé. Státní jsou v národních parcích a hřeší na to, že tam nemají konkurenci. Jsou velkokapacitní, úklid vázne a spousta věcí nefunguje. Zároveň jsou dost drahé (za rodinu platíme okolo 1000 NAD), pokud ale chcete spát v NP nemáte jinou možnost. Soukromé kempy bývají menší, často na hezkých místech a obvykle velmi vymazlené (včetně teplé vody z donkey, čistého evropského záchoda). Ke každému místu vždy patří gril, naopak elektřina je jen někdy. Soukromé kempy nás stojí obvykle 500 až 600 NAD na rodinu. Jinak u ubytování a téměř u všech vsupů platí děti do 12 let polovinu ceny, 1 NAD je zhruba 1.6 Kč.

Záchodky jsou vždy evropské, splachovací a v 90% čisté a s toaleťákem.

Voda- Namibie nemá v období sucha (teď) žádnou povrchovou vodu a všechna voda je z vrtaných studní. Takže ji bez obav pijeme. Jen někdy je výrazně mineralizovaná a do slana (jak řekla Eliška, trochu zaječická hořká…). Střevní problémy zatím nula. Naštěstí.

Jídlo- kromě pár výjimek jíme z vlastních zásob, většinou grilujeme. Obchody ve větších městech jsou skvěle zásobené včetně ovoce a zeleniny, v malých městech je to občas dobrodružné. Kupujeme výborné maso, klobásy, moc dobré mléčné výrobky a skvělé jihoafrické víno. V obchodech nás překvapilo velké balení všeho. Máslo 1/2 kilo, mouka 20kg, litr mléka téměř nelze koupit… když jsme potřebovali koupit sirky bylo nejmenší balení po 10 krabičkách. Ceny jídla jsou podobná jako v ČR, víno je levnější 🤩

Počasí je, kromě pobřeží, velmi teplé a suché, v noci se hodně ochladí. Jsme rádi, že jsme nespoléhali jen na pokrývky ve stanech a máme i vlastní tenké spacáky, bez nich bychom asi umrzli. Hodně nám to tady všem vysouší kůži, takže pořád promazáváme.

Po noci v kempu v Henties Bay jsme se vydali na krátkou cestu do Swakopmundu. Cestou jsme navštívili největší zdejší vrak Zeila, údajně to byla angolská loď a ztroskotala v roce 2008. To nám ale řekli černoši, kteří tu pálili něco čoudivého a snažili se nám prodat polodrahokamy, „aby jejich dětem mohli koupit kousek chleba“. Vypadali dost nedůvěryhodně.

Po včerejším krásném dni (bylo příjemných cca 25 °C a svítilo sluníčko) nám dneska pobřeží ukazuje svoji podstatu – stykem vlhkého chladnějšího mořského vzduchu a teplého suchého nad pouští se tu tvoří husté mlhy, které sice prospívají zdejší chudé flóře, ale také pomáhají mnohým lodím ztroskotat. Také mohla za to, že jsme ráno měli mokré stany a židličky (a 11 °C).

Swakopmund byl založený jako druhý německý přístav v roce 1892. Nijak moc se jim tu nedařilo, ale založili tady malé koloniální městečko. Přežila tu hodně němčina a základy německých hodnot, jako třeba kavárny a pekárny.

Navštívili jsme tu akvárium se skleněným tunelem (malé, ale levné), prošli jsme se po pobřežní promenádě po pláži a palmovou alejí, koukali jsme, jak se vlny tříští u mola Jetty (vybíhá daleko do moře), shlédli dětské hřiště a maják a v rámci kulturního srování jsme si dali kafe a koláčky. Mlžné a chladné počasí (cca 17 °C) nás tu provázelo celý den.

Spíme v Desert Sky Backpackers, vlastně takový trochu hostel na zahradě domku majitely, se společnou kuchyní a zahradou. A taky nám tu vyperou, což už jsme potřebovali jako sůl.

Už několik dní máme pocit, že potřebujeme odpočinkový den a dnes se nám to konečně povedlo. Po klidném ránu v naší velrybí chatě jsme vyrazili na lachtaní kolonii, o které vám víc napíše Eliška. Pak jsme se vrátili do Cape cross lodge a dali si tam na terase u oceánu oběd, který se nakonec protáhnul asi na 3h. Holky mezitím běhaly po pláži a z nějakého neznámého důvodu byly víc a víc mokré, takže nakonec šly do plavek.

Máme štěstí na počasí, prý tu bývá mnohem větší zima a mlha, my máme zatím sluníčko a okolo 25 stupňů. Oceán je ale studený a kvůli vlnám to na koupání není.

Odpoledne jsme se přesunuli jen asi 40 km jižněji do kempu v Hentiens Bay, cestou jsme zajížděli k oceánu na výhledy (off road přes písek) a hledali jsme vraky lodí (Sceleton Coast se to tu jmenuje podle koster velryb a přeneseně i mnohých lodí, které tu ztroskotaly).

Kromě toho, že nám cestou došla nafta se nestalo nic mimořádného (Petr na začátku cesty prozíravě naplnil kanystr, takže žádné vzrůšo nebylo, jenom smrdíme). Nicméně benzínky v téhle oblasti moc často nejsou… Spíme zase ve stanu, Eliška říkala, že v posteli spíme pořád, ale stan na střeše je něco mimořádného a chce si to pořádně užít. Tak za trest dělala večeři. A povedla se jí.

Stále ještě v Damarlandu jsme navštívili Zkamenělý les (Petrified Forest). Je to široké údolí, kam se údajně před 290 miliony let v povodni vody, bahna a písku připlavily kmeny pra-borovic, které zůstaly uvězněné v bahně za nepřístupu vzduchu. Postupně se do nich dostávaly minerály, až vyplnily celý kmen a ten se stal kamenem.

Spolu s různě velkými kusy kmenů jsme viděli i namibijskou národní rostlinu (mají ji na státním znaku) – welwitschii podivnou. Je to rostlina o dvou listech, ale přežívá s minimem vody až 2000 let. Listy každý rok poporostou asi o 20 cm, ale na konci schnou a drolí se. Tahle na fotce je stará asi 200 let.

Po necelých 200 km štěrkové silnice 1. třídy (C39) jsme chtěli dorazit ke Springbok gate, severnímu vstupu do národního parku Skeleton Coast, a tam v kempu přespat. Nakonec jsme tam ale byli už v 15:04. Do parku sice pouští jen do 15:00, ale za půl flašky vína černoch ty 4 minuty přehlédl. A tak jsme se dostali k pobřeží Atlantiku, které tvoří několik desítek kilometrů široký pás téměř ploché pouště proměnlivé barvy, od bílé přes žlutou a oranžovou až do temně červené. Krajina je tak fádní, až je zajímavá. Místy zůstaly (nebo se vytvořily?) malé kopečky písku a Klárka na těch pidi-dunách radostně skákala.

Slunce zapadalo a my se řítili ke kempu Fishermen’s na místě zvaném Mile 108. Tam to vypadalo úplně mrtvě a hrozně tam foukal vítr, pročež jsme se rozhodli jet ještě 30 km do Cape Cross, kam jsme dorazily za počínající tmy, ale poskytl nám krásné zázemí. Poprvé jsme nespali ve stanu, ale pronajali si malou krásnou chatku „Whalers Cottage“.