Varhany a Damarská vesnice

Ráno nás vzbudili hluční Italové, kteří nejspíš zastávali názor, že když vstávají v půl šesté oni, všichni ostatní v kempu také. Poté jsme si všimli, že neteče voda, ale to se vysvětlilo, až když k nám přišel jeden černoch, že „Elephants were here tonight.“ Ukázalo se, že to byla skupina asi 13 slonů, kteří chodili po kempu a krmili se z větví, mimochodem také ze stromu vedle našeho auta. Svědčily o tom popadané větvičky na zemi, několik desítek stop, sloní trus a strhané lístky ve výšce asi dvou metrů, které jsme s Klárkou až do snídaně zkoumali. Něco takového se tu stalo naposledy před dvěmi lety. Prý do nějakého stanu kopli, takže ráno k nám chodili černoši jeden za druhým, jestli se nám něco nestalo. Stejně jako když měli noční obídek u recepce, shodili taková ta legrační kamínka na vodu „donkey“ a nějak přetrhali trubky nebo co, každopádně do 10:00 netekla voda.

Sloní stopy
Sloní stopy

Poté jsme jeli obrovským kamenným varhanům (Organ Pipes), kolem kterých jsme se prošli – jsou to čedičové kamenné sloupy nepravidelného tvaru a velikosti v korytě říčky.

Skalní varhany (organ pipes)
Skalní varhany (organ pipes)

Další naší zastávkou byla damarská vesnice, což je další skupina původních obyvatel. Jsou příbuzní Sánům – křovákům. Byli to lovci, žili po rodinách a vedli kočovný způsob života. Tato vesnice byla pojatá jako živoucí muzeum, ve skutečnosti v ní nikdo nebydlel. Ujala se nás jedna Damarka, představila se nám, naučila nás pár základních slovíček („dobrý den“, „Jak se máš?“, „Děkuji“ – také používají mlaskavky) a pak nás postupně seznamovala s rostlinami k léčení a jídlu, rozděláváním ohně, tanci, kladením pastí, lovem zvěře, výrobou šperků a nakonec i s africkou hrou s kamínky. Bylo to zajímavé a i když to byla jen ukázka toho, co bylo, dělali to pěkně a s citem.

Damarská vesnice
Damarská vesnice
Tanec
Tanec
Damarka
Damarka
Damarský mladík na lovu
Damarský mladík na lovu

Damarland

Po zážitcích s gepardy jsme se ubytovali v krásném kempu Hoada, kde je jen 6 kempovacích míst rozházených mezi velké balvany. Každé místo má do skály zabudovaný vlastní záchod a venkovní sprchu s teplou vodou (náš starý známý donkey) a celkově to bylo moc hezké a romantické.

Kemp Hoada
Kemp Hoada
Naše kempovací místo v Hoadě
Kempování mezi balvany
Kempování mezi balvany

Ráno jsme vyrazili přes hory a cestou jsme si zajeli na výhled ke Grootenberg lodži (luxusní ubytování na vrcholu jedné stolové hory). Vyhledy okolo cesty byly parádní, všude okolo nás stolové hory, ale cesta sama dost příšerná, i pohon na vsechny 4 kola si přišel na své. Petr je statečný řidič, cesta na výhled byla více než strmá a museli jsme prý zapnout jakési L4.

Grootberg Lodge
Grootberg Lodge

Přes hory jsme dojeli do Palmwegu, kde jsme nutně museli natankovat. Těsně před vjezdem nás zastavila veterinární kontrola, do oblasti Palmwegu není možné vynášet čerstvé maso. Takže já a náš steak z antilopy určený k večeři jsme vystoupily a čekaly ve 35 stupních na polopoušti před Palmwegem, než Petr s holkama dojede 50 metrů za bránu natankovat… Bylo to docela legrační, později jsme to nazvali venčení antilopy…

Tyre Repair - pneuservis
Tyre Repair – pneuservis

Po stále horších cestách jsme dojeli do oblasti Twyfelfontein a vydali se na křovácké skalní malby, kterých je tu spoustu. Měli jsme fajn průvodce Briana, který mluvil dobře anglicky a celkově to bylo zajímavé. Na malbách jsou zachycená hlavně zvířata, ale některé malby jsou mapy s nákresem napajedel, jiné učebnice zvířecích stop nebo zaznamenávají obřady.

Staré rytiny
Staré rytiny

Teď jsme v obyčejném, spíš horším kempu, bohužel i s hlučnou partou Italů, se kterými se již od Etoshy pořád potkáváme. A jak mám Italy ráda, tak tyhle se nepovedly. Jinak přes den je fakt velké horko, v noci se ochladí, ale už není tak hrozná zima. Zítra se tu ještě porozhlédneme a pak vyrazíme směr Atlantik – Pobřeží koster.

Údolí s kresbami - Damarland
Údolí s kresbami – Damarland

Gepardi

Po hezké prohlídce života Himbů jsme zamířili do Otjitotongwe Cheetah Guestfarm, kde mají ochočené gepardy. Měli jsme asi dvě hodiny pauzu a tak jsme si domluvili na dnešní noc přespání a na odpočívadle se najedli.

Když jsme na farmu dojeli, majitel nám o zdejších gepardech něco řekl a ukázal nám je. Tyto „kočičky“ tu mají tři, jednu devatenácti, jedenácti a sedmi letou. V přírodě se gepardi dožívají tak patnácti, v zajetí dvaceti.

Poté jsme si je mohli vyfotit a sednout si k nim, hladit si je jsme si ale neměli, i přesto to někteří dělali. Čas od času nás některý z nich olízl svým ústním struhadlem.

Asi po půl hodině mazlení jsme sledovali, jak se z nich díky masu na pár minut staly zase divoké šelmy. Potom se natáhly do stínu a my se jeli podívat k divočejším jedincům.

Nasedli jsme na korbu auta a jeli do ohrady, kde gepardi žijí divoce. Jeden se objevil hned, po chvíli čekání doprovázeném zvuky foťáků jsme viděli další čtveřici šelem a záhy se objevili další dva. První gepard na všechny skákal a vrčel, aby dal najevo, že on tu byl první. Bylo legrační sledovat, jak se o každý kus masa perou, i když zbylo na každého. Potom už jsme jen jeli zpět.

Himbové

Hned u Kamanjabu je malá himbská vesnička, fungující jako živoucí skanzen. Už od vstupní brány a parkoviště nás vítaly černošské děti a mladík Maises, který se nám představil jako náš průvodce. Byl v ušmudlaných džínách a triku, na zádech měl červený batůžek z Decathlonu a mluvil, jak by byl trochu v rauši. Nepůsobilo to vůbec věrohodně (nebo naopak až moc?), ale odvedl nás do 200 metrů vzdálené vesnice, kde stálo asi 20 tradičních chýší a mezitím se motaly ženy a děti Himbů – jednoho z původních zdejších etnik.

Himbská vesnička
Himbská vesnička

Ženy měly výrazné účesy, jakousi sukni a spoustu šperků. Důležité – osobní – jsou prý ty nad kotníky. Seděly na zemi a vařily kaši, kolem se motaly děti. Děti měly skoro všechny soply u nosu – konec konců, je tady zimní období (32 °C), asi mají rýmu. Ve vesnici byly dost odpadky, hlavně plastové lahve a různé obaly.

Himbka vaří kaši
Himbka vaří kaši

Chýše jsou uspořádány dokola a z vnější strany jsou chráněny kruhem trnitých větví, prý proti zvířatům. Podobný kruh z větví je i uprostřed chatek, kde nocují menší domácí zvířata (slepice, kozy, ovce).

Himbka u chýše

Poznáváme náčelníka, ostatní muži jsou prý dál od vesnice, kde pasou dobytek (zůstávají tam několik dní, je to jejich tradiční obživa a znak bohatství). Ukazuje nám chýši i zevnitř – tvoří ji kostra z kmínků oplácaných směsí hlíny, jílu a vody. Také jsme viděli, jak se myjí kouřem nebo jak náčelník spí na tradiční dřevěné podložce hlavy na spaní.

Himbka
Himbka

Krom krav pěstují několik málo rostlin. Jejich dnešní příjmy tvoří i vstupné a prodej suvenýrů – to nás ostatně čeká nakonec. Ženy udělaly kruh a nabízely nám náramky a dřevěné sošky zvířat, náramky nám neustále vázali na ruce, ani jsme je nestíhali sundávat. No, nějaké jsme po troše smlouvání koupili 🙂

Náčelník
Náčelník

Měli jsme z toho místa zvláštní pocit – částečně žijí svým tradičním životem a na turistech si založili slušný business. Jejich děti chodí do školy, rodí v nemocnici a nakupují ve Sparu. Je vidět, mladší už nechtějí nosit bederní roušku, ale minisukni a mobil. Chvilku by si člověk myslel, že je to celé kašírka a v 16:00 zavřou a vytáhnou džíny a tablet. Ale o pár hodin později jsme náhodou 20 km od Kamanjabu potkali dvě starší Himbky a obě měly tradiční účeš, kotníkové ozdoby, sukni z kožešiny a odhalená prsa. Je jich prý asi 50 tisíc a asi 2/3 stále žijí tradičním způsobem života.

Loučení s Etoshou

Dnes jsme opustili Halali a přes Okaukuejo jeli přes západní část Etoshy, která byla donedávna uzavřena, ke Galton Gate, kde jsme park opustili. Dnes už jsme neviděli mnoho nových druhů, ale ač byla tato část pustší, viděli jsme spoustu zvířat. Mimojiné tři nosorožce a pět slonů.

Žirafa
Žirafa
U napajedla
U napajedla

Přes den je v Etoshe kolem 32 °C. Naštěstí v autě je klimatizace a tak to není tak hrozné. Večer je příjemných cca 22 °C, v noci teplota klesne asi na 14 °C. Což je prima, protože předtím náš teploměr v noci naměřil minimum 4°C a trochu zima nám v noci byla. Je tu hrozně suchý vzduch, nejen já, ale i děti a Gábina mají suchou kůži a dělají se nám různé praskliny.

Zamilované zebry
Zamilované zebry
Pštrosi
Pštrosi
Antilopa skákavá (Springbok) - těch jsou tady tisíce
Antilopa skákavá (Springbok) – těch jsou tady tisíce

Celkem jsme přes tuto poušť dneska najeli 300 km, dohromady asi 800 km. A nyní už jsme v Kamanjabu, kempu Oppi Okoppi. A Klárka se sem těšila hlavně proto, že tu chovají a krmí zvířata. Za stanem nám běhají pštrosi a do restaurace se chodí najíst dikobrazi.

Dikobraz
Dikobraz

NP Etosha

Jsme už dva a půl dne v NP Etosha a máme tolik práce s pozorování zvířat, že ani nestíháme psát.

Žirafa prochází kolem našeho auta
Žirafa prochází kolem našeho auta

Etosha je obrovská solná pánev (viditelná i z vesmíru) okolo které jsou vybudována umělá napajedla a zejména v suchém období (teď) se u nich soustředí spousta zvěře. Mimochodem tenhle NP má zhruba stejnou rozlohu jako ČR.

Zebry a kudu velký u napajedla
Zebry a kudu velký u napajedla

Jezdíme tedy od napajedla k napajedlu, u některých žádná zvířata nejsou a u jiných jsou obrovská stáda zeber, antilop (kudu, oryx, antilopa skákavá), žiraf a pštrosů. Tahle zvířata jsou tu nejčastější, antilopy skákavé a zebry jsou skutečně úplně všude, často i blokují cesty. Z těch vzácnějších jsme viděli slony, lvy (zatím jen lvice) a hlavně nosorožce (bílé i černé), jednoho jsme pozorovali asi z 5 metrů! Večer můžeme sedět u osvětleného napajedla u kempu a pozorovat. Vždycky je to trochu dobrodružné, jestli nějaké zvíře přijde pít nebo ne (teď zrovna nic 😉).

Nosorožec bílý
Nosorožec bílý

Jedno zvíře jsme neviděli při cestě v parku, ale až v kempu – medojeda kapského. Pobíhá tu mezi auty a stany a kdo je nepozorný, přijde o část jídla. Taky shazuje popelnice na zem a probírá je.

Medojed kapský
Medojed kapský

Zítra nás čeká průjezd celým parkem a pak už jedeme dál, tak jsme zvědaví, jaká zvířata se nám ještě podaří „ulovit“…

Waterberg a Hoba meteorit

Z dino stop jsme zamířili na náhorní plošinu Waterberg, což je národní park. Kromě přenocování v místním nic moc kempu jsme si v podvečer prošli stezku k pozorování ptáků (neviděli jsme nic) a dopoledne jsme vystoupili nahoru na začátek plošiny, dokud byl hezký výhled.

Cestou jsme pozorovali vypasené damany a taky smečku mangust, které šmejdili okolo silnice.

Za odměnu po výstupu jsme si odpočinuli u bazénu s neuvěřitelně ledovou vodou. Celkově nás Waterberg spíš zklamal. Kromě toho nám v kempu drzý baboon (pavián) ukradnul velký balík sušenek.

Naším dalším cílem byl meteorit Hoba, největší meteorit, který kdy dopadnul na zem, aniž by se rozpadnul. Je to obrovský kus železa, který váží přes 50 tun a na zem spadl před 80 000 lety. Z meteoritu prý vyzařuje vesmírná energie, takže nás na něm Eliška učila meditovat. Dost jsme se zasmáli.

Přespali jsme v hezkém Meteorite campu, kde jsme byli sami. U vjezdu byla černoška, která neuměla anglicky ani počítat, takže prvotní domluva byla náročná. Od paní domácí (farmářky, na jejímž pozemku kemp je) jsme si pak večer koupili domácí fikovou marmeládu, kus masa z kudu a kudu klobásu (kterou jsme si rovnou ugrilovali, ale moc nám nechutnala). A další den nás čeká jedno z největších lákadel Namibie: NP Etosha!

Dinosauří stopy

Z Omaruru jsme  jeli nejdříve po C-čkové asfaltce a pak už jen po D-čkových prašných cestách. Už si zvykáme, rychlost kolem 80 km/h se zdá dobrá. Eliška i Klárka cestou odhalili po stranách silnice antilopu skákavou, impalu, zebru a snad i oryxe. Prasat bradavičnatých je tu tolik, že už na ně ani nekoukáme. Viděli jsme postupně asi 10 žiraf.

Úplně nejčastěji ale kolem cest vídáme „termitiště“, vždy nakloněná, s různou barvou od žluté přes oranžovou po rudou, podle místní hlíny a stáří stavby.

Každou chvílí se projíždí nějakou branou. Někdy si píší SPZku, jindy nám jen otevřou. Jsou to průjezdy rezervacemi, leckdy soukromými. Jiné brány jsou jen kvůli dobytku a jsou samoobslužné. Nebo jsou u nich malí černoušci a mají radost, když jim dáme bonbón. I když jsme jeli, co to dá, dinosaury jsme o slabých 200 miliónů let nestihli. Ale zůstaly tu po nich alespoň stopy.

Krmení ptáčků

Včera jsme v půl deváté šli na krmení ptáků, které tu pan domácí v kempu už léta provozuje. Dává papouškům rýžovou kaši a zrní. Na kaši přiletěli i zoborožci a jiní hezcí ptáci. Když přilítlo hejno papoušků, nesměli jsme se hýbat, jinak odletěli. A když už jsme se nehýbali, přišli psi a papoušci zase odletěli. Když papoušci jedli, znělo to, jako když se plazila miliarda housenek. Krmení papoušků bylo moc hezké.

Papoušci
Zoborožec

Psala Klárka.

Malé africké městečko

Dneska jsme potřebovali dokoupit jídlo a natankovat a přibrzdili jsme proto v Omaruru. Hlavní průjezdní silnice má dva pruhy v každém směru a spoustu obchodů, obchůdků a institucí.

My jsme zbaběle zaparkovali u Sparu, což se supermarket, jak jej známe. Akorát všechna balení tu mají větší – máslo po půl kile, mléko 2 litry, rýži po 5 kg, mouku po 20 kg. Mají i sýr Veselá kráva! Před obchodem stojí klučina ve vestičce, při příjezdu mi ukazoval, kam můžu zaparkovat, pak nám auto hlídal. Je to tu běžné a dává se jim 10 NAD (~16 Kč).

Hned vedle Sparu na chodníku jsou dva grily, zaručeně čerstvé jídlo, které se servíruje na dva stolky poblíž.

Je vidět, že finanční poměry jsou tu obrovsky rozdílné – jen na té jedné ulic jsme viděli farmáře v ošoupaných montérkách i slečny v pěkných džínách, s kabelkou a mobilem. Ale nejkrásnější jsou Hererky – dál hrdě nesou tradici koloniální módy.

A nakonec to tankování – běloch si netankuje, bude mu natankováno černochem. A abyste nám záviděli – 22 Kč za litr nafty!