Měsíc: Srpen 2019

Z dino stop jsme zamířili na náhorní plošinu Waterberg, což je národní park. Kromě přenocování v místním nic moc kempu jsme si v podvečer prošli stezku k pozorování ptáků (neviděli jsme nic) a dopoledne jsme vystoupili nahoru na začátek plošiny, dokud byl hezký výhled.

Cestou jsme pozorovali vypasené damany a taky smečku mangust, které šmejdili okolo silnice.

Za odměnu po výstupu jsme si odpočinuli u bazénu s neuvěřitelně ledovou vodou. Celkově nás Waterberg spíš zklamal. Kromě toho nám v kempu drzý baboon (pavián) ukradnul velký balík sušenek.

Naším dalším cílem byl meteorit Hoba, největší meteorit, který kdy dopadnul na zem, aniž by se rozpadnul. Je to obrovský kus železa, který váží přes 50 tun a na zem spadl před 80 000 lety. Z meteoritu prý vyzařuje vesmírná energie, takže nás na něm Eliška učila meditovat. Dost jsme se zasmáli.

Přespali jsme v hezkém Meteorite campu, kde jsme byli sami. U vjezdu byla černoška, která neuměla anglicky ani počítat, takže prvotní domluva byla náročná. Od paní domácí (farmářky, na jejímž pozemku kemp je) jsme si pak večer koupili domácí fikovou marmeládu, kus masa z kudu a kudu klobásu (kterou jsme si rovnou ugrilovali, ale moc nám nechutnala). A další den nás čeká jedno z největších lákadel Namibie: NP Etosha!

Z Omaruru jsme  jeli nejdříve po C-čkové asfaltce a pak už jen po D-čkových prašných cestách. Už si zvykáme, rychlost kolem 80 km/h se zdá dobrá. Eliška i Klárka cestou odhalili po stranách silnice antilopu skákavou, impalu, zebru a snad i oryxe. Prasat bradavičnatých je tu tolik, že už na ně ani nekoukáme. Viděli jsme postupně asi 10 žiraf.

Úplně nejčastěji ale kolem cest vídáme „termitiště“, vždy nakloněná, s různou barvou od žluté přes oranžovou po rudou, podle místní hlíny a stáří stavby.

Každou chvílí se projíždí nějakou branou. Někdy si píší SPZku, jindy nám jen otevřou. Jsou to průjezdy rezervacemi, leckdy soukromými. Jiné brány jsou jen kvůli dobytku a jsou samoobslužné. Nebo jsou u nich malí černoušci a mají radost, když jim dáme bonbón. I když jsme jeli, co to dá, dinosaury jsme o slabých 200 miliónů let nestihli. Ale zůstaly tu po nich alespoň stopy.

Včera jsme v půl deváté šli na krmení ptáků, které tu pan domácí v kempu už léta provozuje. Dává papouškům rýžovou kaši a zrní. Na kaši přiletěli i zoborožci a jiní hezcí ptáci. Když přilítlo hejno papoušků, nesměli jsme se hýbat, jinak odletěli. A když už jsme se nehýbali, přišli psi a papoušci zase odletěli. Když papoušci jedli, znělo to, jako když se plazila miliarda housenek. Krmení papoušků bylo moc hezké.

Psala Klárka.

Dneska jsme potřebovali dokoupit jídlo a natankovat a přibrzdili jsme proto v Omaruru. Hlavní průjezdní silnice má dva pruhy v každém směru a spoustu obchodů, obchůdků a institucí.

My jsme zbaběle zaparkovali u Sparu, což se supermarket, jak jej známe. Akorát všechna balení tu mají větší – máslo po půl kile, mléko 2 litry, rýži po 5 kg, mouku po 20 kg. Mají i sýr Veselá kráva! Před obchodem stojí klučina ve vestičce, při příjezdu mi ukazoval, kam můžu zaparkovat, pak nám auto hlídal. Je to tu běžné a dává se jim 10 NAD (~16 Kč).

Hned vedle Sparu na chodníku jsou dva grily, zaručeně čerstvé jídlo, které se servíruje na dva stolky poblíž.

Je vidět, že finanční poměry jsou tu obrovsky rozdílné – jen na té jedné ulic jsme viděli farmáře v ošoupaných montérkách i slečny v pěkných džínách, s kabelkou a mobilem. Ale nejkrásnější jsou Hererky – dál hrdě nesou tradici koloniální módy.

A nakonec to tankování – běloch si netankuje, bude mu natankováno černochem. A abyste nám záviděli – 22 Kč za litr nafty!

Po odjezdu z krásného Spitzkoppe jsme zamířili k horám Erongo do vesnice Křováků (jak jim hanlivě říkají běloši) neboli Sány (jak se nazývají oni sami). Tam jsme se dvěma Sany absolvovali asi hodinovou procházku buší, během které nám ukázali, jak jejich dědečci lovili, chytali ptáky, rozdělovali oheň, atd.

Podobnost s prerijnimi Indiány je v mnoha ohledech velká. Pak jsme si s ženami ještě vyzkoušeli výrobu tradičních šperků a viděli ukázku tance a zpěvu. Sanové mezi sebou mluvili svým mlaskavym jazykem a všichni vypadali jak komparz z filmu „Bohové musí být šílení“.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Cestou od Sanu do Kempu jsme míjeli cedule pozor slon a pozor lev. Ale viděli jsme jen žirafu. Teď jsme v kempu, jako vždy večer je mega zima, zatímco přes den to bylo na úpal. A konečně byla sprcha, teplou vodu ohřívají kamínka (nazývaný „donkey“), ve kterých jsme si museli zatopit…

Spitzkoppe jsou různé skalní útvary táhnoucí se mezi velmi nehostinnou krajinou-rozlehlými písečnými pláněmi s uschlými stromečky a křovisky. Nejdříve jsme váhali, jestli na toto místo jet nebo ne, ale jeli jsme a určitě to nebyla chyba.

Už cestou jsme viděli perličky a sem tam nějakou opici nebo kozu, krávy pasoucí se u dálnice nebo koně. Cestu také lemovali uschlé stromy, někde i kaktusy a po chvíli i spousta malých i velkých termitišť. Nejhezčí zvíře, které jsme během cesty viděli, byl oryx neboli přímorožec. Cca po hodině a půl cesty po asfaltu jsme odbočili na štěrkovku a jeli tak půl hodiny s přestávkami na fotky do kempu, který je podle recenzí hodně jedinečný a tak jsme se rozhodli zde přenocovat. Ukázalo se totiž, že tato oblast je cosi jako národní park a kemp v jednom. Cesty mezi jednotlivými kempovacími místy tvořily zároveň vyhlídkovou (auto-) trasu kolem skal.

Kemp byl moc krásný, obrovský s kempovacími místy u skal alespoň sto m od sebe. Poté  jsme ho objeli, prozkoumali jsme okolí, např. Bridge, takový skalní most nebo různé skalky, jednu větší s velkým výhledem a spoustou damanů, takových syslů nebo kapských veverek, podobným surikatám. Ty tady také žijí, ale zatím jsme žádnou neviděli. Potom jsme sbírali dřevo a stavěli stany, grilovali jsme a hřáli jsme se u ohně. Ještě chvilku jsme ještě pozorovali hvězdy a mléčnou dráhu ale po chvíli jsme šli už spát.

Ráno jsme pozorovali východ slunce, nasnídali jsme se a jeli jsme prozkoumat zbytek kempu. Vylezli jsme na další velký kopec a už jeli k Sánům.

• 

• 

• 

• 

• 

V Elisenheimu jsme si poprvé vyzkoušeli stavění stanů na střeše, jak nakládat s věcmi v tom prašném prostředí a jak vůbec všechno do auta poskládat. Ranní balení nám trvalo dost dlouho, na cestu jsme vyrazili až v 10:20.

Už od včerejška se sžívám s naší Toyotou Hilux, 4 místnou offroad čtyřkolkou. Nikdy předtím jsem neřídil tak veliké a těžké auto (váží přes 3 tuny). Snažím se zvyknout na řízení vlevo. První krok je vlastně jen zamířit na správnou stranu auta. Levý pruh není tak náročný, ale levá ruka zoufale neumí řadit (máme manuál). A co je nejhorší – jsou obráceně i páčky na volantu. Tak proto na každé křižovatce svědomitě pouštím stěrače…

Ve Windhoeku jsou normální asfaltky, jen systém pravidel je obdobný tomu americkému – tedy někde je hlavní a vedlejší, ale tam, kde jsou stopky, má přednost ten, kdo první přijel. Značky jsou převážně textové. Město jsme opustili po dálnici, která byla zpočátku dokonce dvouproudá. Opět mi připomněla Ameriku – jednak žlutým pruhem na kraji a jedna velkorysou šíří a mezerou mezi oběma směry. Po nějakých 250 kilometrech jsme asfalt opustili a vydali se prašné štěrkové cestě, pro dnešek jen asi 40 km. Je to takový ztvrdlý štěrk – písek, někdy relativně hladký, někdy hrbolatý, s výmoly nebo hupy. Aby byly tyto silnice sjízdnější, udržují je pluhem s radlicí a rovnají ji. Jeden jsme také záhy poznali.

V Namíbii jsou silnice značené buď „B“ – třeba B1, co je hlavní severojižní dálnice – u Windhoeku 2x 2 pruhy, jinak jeden pruh pro každý směr, jezdit se na ní smí 120 km/h. Pak jsou silnice C, což jsme zatím viděli také jako asfaltku, ale už užší a limit je také 120. Na prašných cestách je limit 80 km/h a někdy je zvyšován nebo snižován podle stavu cesty.

Naše výprava začala být dobrodružná, když jsme zjistili, že letadlo má hodinu zpoždění. Trochu jsme čekali, že během letu zpoždění vyrovnáme, ale opak byl pravdou. Teď už jsme byli všichni trochu vynervovaní, jelikož z pohodových dvou a půl hodiny jsme na přestup měli jen hodinu. Když jsme ještě další půl hodinu strávili při čekání na schody z letadla a jízdou v autobuse přes obrovitánské katarské letiště rychlostí cca 1km/h tak už nás horko a krása tohoto města přestala zajímat. Letiště jsme v rekordním čase přeběhli, přičemž jsme málem ztratili pasy a na ¨last call¨ jsme jako poslední dostali do letadla. Letiště v Namibii vypadalo jako dálnice uprostřed písku a uschlých keřů.

Po příletu jsme vyřídili věci jako SIM karty, peníze a jeli do půjčovny aut. Už za zatáčkou jsme viděli prasata a perličky (zdejší koroptve), sem tam nějaká koza nebo opice. Po chvíli jsme viděli i pštrosa. Poté jsme dojeli do půjčovny a tak tři hodiny jsme zde strávili přebíráním naší Toyoty Hilux a veškerého příslušenství od heveru po gril. Potom jsme jeli nakoupit a do kempu na farmu Elisenheim, kde jsme spali. V noci se hodně ochladilo, teploměr v noci naměřil tři stupně;  přes den je tak 20-25, ale obloha bez mráčků.