Všechny fotky, podrobný cestovní deník a praktické informace pro případné další cestovatele jsme zveřejnili na https://www.hendl.cz/photo/2017-08-05-Sri-Lanka.html
Střípky
Aneb co se jinam nevešlo…
Gábina nakupuje koření na „local market“. Sice asi za turistickou cenu, ale i tak to bylo fajn.
Místní tržnice Green Market se zeleninou v Galle.
Slunce je tu v poledne téměř v nadhlavníku.
Smažený ananas s curd (tvarohem) a medovou omáčkou.
Hulmani jsou šikovní a strašně legrační, jak jsou podobní lidem.
Na některých autobusových nádražích jízdní řády jsou, ovšem…
Toto je krejčovská dílna v Elle.
Na fotce je kaloň z botanické zahrady poblíž Kandy. Bohužel je tu loví krkavci – útočí na ně zobákem. Kaloni na ně syčí a mávají křídly, ale nemohou jim uletět, jen přelézají po větvičkách. Dlouho vzdorují, ale nakonec prohrají 🙁 Holkám to bylo líto a tak jsme skoro hodinu plašili ptáky, aby si k našemu kaloni netroufli.
Párkrát nám tu pršelo, ať už jsme byli v oblasti suchého období či monzunového. Ale měli jsme většinou štěstí, že jsme zrovna byli pod střechou. Ačkoliv zrovna tady, cestou autobusem, zrovna Klárka musela na záchod…
V Trinconamalee jsme narazili na zmrzlinový tuktuk. A taky nám dlouho trvalo, než jsme přišli na to, co pořád vyhrává melodii Pro Elišku (Beethoven). A pak jsme to zjistili – jsou to tuktuky s pečivem.
Unawatuna
Dneska jsme se naposledy vykoupali v moři. Eliška skákala do vody s místními hochy a Klárka se vozila na duši.
Několikrát pršelo, asi Unawatuna pláče, že odjíždíme. Pláž je široký oblouk, písek, palmy a souvislá řada restaurací jedna vedle druhé. Občas je těžké poznat, kde jedna začíná a druhá končí. Lehátka jsou zdarma, úplně jim stačí, že si u nich možná dáte drink nebo jídlo.
Na „našem“ západním konci zátoky byl ještě chrám, na kopci velký Buddha (dokonce měl pěkný domeček, aby na něj nepršelo).
Ještě dál za ním vyhlídka na západ slunce a místo v mapě označené jako „blow hole“. To vzbudilo moji zvědavost. V těch místech je pobřeží skalnaté a vlny oceánu se tam divoce tříští. U blow hole je mezi těmi skalami průrva a když se vlna dobře trefí, vyletí tam voda jako gejzír. A zároveň se tam ze skály ozývá bublání a funění. Nejvíc mi to připomnělo zvuk velryby po vynoření, když vyfoukne svůj vodotrysk. Poprvé jsem měl úplně strach, že mi pukne skála pod nohama a vytryskne tam voda.
A v poledne jsme se sbalili, dali si obědosvačinku s vyrazili tuktukem do Galle, autobusem do Kolomba, dalším busem k letišti a poslední kousek tuktukem. A teď už jen čekáme na svůj let.
Do Unawatuny
Ráno jsme si po snídani sbalili batůžky a vydali se na autobus. Jeden zrovna jel a zastavil na první mávnutí. Svezli jsme se s ním do Habadurawy. Tady je stanice záchrany vodních želv Sea Turtle Hatchery.
Nápad jet sem vznikl vlastně tak, že jsme zvažovali navštívit noční organizovaný výlet, při kterém se pozorují želvy při kladení vajec. Což znělo hrozně lákavě, ale když jsem si pak četl recenze na Trip Advisoru, tak to spíš vypadalo jako masové rušení želv. Tak jsme se rozhodli nebýt jedni ze 50 lidí, co obklopí lopotící se želvu.
Jak už jsme ale koukali na želvy, našli jsme tuto stanici, kde vykupují nalezená vejce a starají se o jejich vylíhnutí a vypuštění do moře. Mají tu také několik želv s vadami nebo zraněním, s kterými by v moři dlouho nepřežily. Průvodce nám to všechno popsal a ukázal nám želvy různého věku a druhů (na Srí Lance žije 5 druhů želv), které tam opečovávají v bazéncích. Od malých dvoudenních až po metrové.
A pak jsme popojeli ještě kousek a ubytovali se v No Name Rest v Unawatuně. Zbytek dne jsme se koupali a hledali na pláži mušle.
Mirissa
Užíváme si jižních pláží… Přestože teď není sezóna, je tu přes 30 stupňů a sluníčko. Je pořád trochu pod mrakem, to je ale spíš výhoda. I tak je vedro a bojujeme se spálenou pokožkou. Jen jsou větší vlny a zřejmě si moře bere větší kus pláže – často olizuje lehátka a stoly restaurací.
Snídaně
Celý den jsme se koupali. Legrace ve vlnách byla ještě větší, když jsme si půjčili surfovací podložky.
Pláž je lemovaná restauračkami, kde se dá snídat, obědvat, popíjet i večeřet. Holky si daly pizzu (sice no spicy, ale s pálivým kečupem) a my s Gábinou rybu.
Z Kataragamy
Včera večer jsme šli znovu do města a na púdžu. Moc se nám tu líbí, jak je to tu málo turistické, takové opravdově indické. Taky nám to tady ale přijde nějak špinavější.
Často jsou nápisy jen v sinhálštině, ceny taky značně nižší, než jsme zvyklí. Jen u chrámu jsme zahlédli pár bělochů, jinak si tu připadáme úplně sami. Srílančanů je tu ovšem dost, někteří po nás zvědavě pokukují. Je tu taková klidná pohoda, hinduismus a buddhismus v chrámu splývá, bůžci tu bydlí vedle Buddhy a každý si najde to své. Koupili jsme si kokos a pozorovali to hemžení. Holky koupily několik kilo banánů a krmili slony. V chrámu jim pak ještě další banány dali z obětin a tak jsme je od slonů nemohli odtrhnout.
Dnes cestou jsme navštívili školu, konkrétně 1. A. Učitelky i děti z toho měli legraci. Třídy měly místo oken drátěnou mříž a 30 dětí tam bylo dost namačkaných. Jak jsou menší, tak nám ty jejich židličky a stolečky připadaly jak ze školky.
Z Kataragamy jsme jeli do Thissamaharamy, Matary a nakonec Mirissy. Tady bydlíme v guest house Sky Garden u moře. Na mapě je to zde.
Cestování s dětmi
Největší naší obavou bylo jídlo a to se i potvrdilo. I když nám hostitelé jídlo připravují nepálivé, chutě tu jsou jiné. Dospělým se to jí docela dobře, ale holkám často nechutná. Což u nich znamená, že nejí. Takže se snažíme hledat v každém menu něco, co snědí. I tak je to sázka do loterie, protože i třeba palačinky měly těsto a náplň natolik jinou, že je nechtěly (a na nás zbylo víc). Zato když v Upuvelli měly pizzu (já bych ji nazval „ohřívák z I. P. Pavlova“), snědla každá svoji.
Eliška si vyrobila toast čertíka s Nutelou a banánem
Obě jedí rýži, placky a často dál (čočku), pokud není palivý. V Kandy u pana domácího jedli nudle se zeleninou, ale to byly první nudle, co měly úspěch. Jinak tu obě holky ochotně jedí vaječnou omeletu, Klárka vajíčka v libovolné podobě a občas ty palačinky. Někde měli hranolky a zeleninu, tak to taky šlo. Banány a sušenky už nám všem lezou i ušima…
Krom jídla činí holkám potíž někam v tom vedru chodit. Jít se podívat dva kilometry po městě je horší než 20 km v Krkonoších. Památky je moc nebaví, většinou spíš koukají, kde leze jaká opice. V Kandy a v horách to ale bylo mnohem lepší, protože tam nebylo tak hrozné horko.
Srílančani mají děti rádi a že s námi cestují dvě modrooké světlovlasé holčičky nám k lidem dost otvírá cestu. Často si pak míň připadáme jako turisti a více jako lidi. Usmívají se, často si chtějí holky pohladit nebo sáhnout, jestli se jim ty kudrnaté vlasy nezdají.
Po počátečním šoku, únavy z vedra a přesouvání se z místa na místo se holky rozkoukaly a jsou tu spokojené. Říkají, že se jim tu líbí a chtějí tady zůstat. Klárka tady chce hlavně chodit do školy, aby měla uniformu. Eliška dobře vypozorovala, že tady je život v mnoha ohledech jednodušší a svobodnější. Tady můžou rozdělávat oheň? Tati, oni jdou po kolejích? To se smí? Ve vlaku nemusí být zavřené dveře a dá se koukat ven? Nastavuje to zrcadlo naší výchově a společnosti spoutané miliónem vyhlášek a zákazů…
Eliška i Klárka pěkně nasávají, co vidí. Občas se balí do šátků a hrají si na „dubajanky“. Cestou autobusem nebo vlakem koukají z okna a hlásí „Buddha“, „hinduistický chrám“… Mimochodem, osvědčila se kombinace, že si do sluchátek pouští hudbu nebo mluvené slovo a koukají z okna. Jen koukání je nuda 🙂
Tuhle v čajové továrně byl hrací tuktuk, Klárka si do něj sedla a povídá: „tati, kam chceš svést?“ „na čajovou plantáž“ „tak jo, za 500″ “ to je moc, 300″ „tak 400“ 🙂 🙂 🙂
Ella
Snídani jsme si dneska dali na hlavní třídě v restauraci Dream Cafe. Já jsem ochutnal srílanské kafe, které v průvodci spíše hanili. Roste jim totiž na zahradě a praží si jej sami, takže kvalita je různorodá. Zalévání ho jako turka a naservírovali mi ho ve french-pressu. A nebylo tak špatné…
Pak jsme si chytli autobus a jeli k vodopádům Rawana Ella. Viděli jsme je už předevčírem z dálky z Little Adam’s Peak a vypadaly mohutně – je to kaskáda vodopádů vysoká 90 metrů.
Tady byla ale vidět jen část na skále a ve spodní části se dalo jít k asi 7 metrovému stupni. Už to vypadalo na docela propadák, ale holky si chtěly namočit nohy… a za chvilku už jsme se tam koupali celí.
Strhli jsme lavinu a do vody se odvažovali i domorodci, kteří tam jinak stáli sotva po kolena. Někteří se mě pořád ptali, jestli tam stačím. Bylo srandovní, když se mě dospělý chlap držel za ruku aby přešel tůň. A koukali na holky, které si tam vesele plavaly.
Odpoledne jsme šli na vycházku k Nine Arches Bridge, aneb atrakce se dá udělat z kde čeho. Most je to pěkný, kamenný, postavený Brity roku 1921. A zrovna jel vlak! To se tady stane jen 5x v jednom směru a 5x v protisměru za den.
Všude byla spousta turistů i domorodců, občerstvení a čekající tuktukáři – jsou to podnikavci.
Chvilku jsme tam blbli na kolejích a pak se vydali druhou cestou zpět. Narazili jsme na Ashanka Cafe, kde milý podnikavec vybudoval vyhlídkové místo a nabízel nám občerstvení. A tak jsme se rozhodli počkat ještě na jeden vlak. Čekám na fotku na vlak – a hádejte, co jsem vyfotil?
Lipton’s Seat
Dneska ráno jsme se vlakem vrátili kousek zpátky do města Haputale (24 km / 1 hodina). Trochu vypadá jako změť obchodů kolem křížení silnice s železnicí. My jsme se tu ale nezdržovali a vzali si tuktuk, který nás vyvezl 17 kilometrů a 900 výškových metrů na vyhlídku Lipton’s Seat. Cesta byla značně hrbolatá a úzká, takže auta, tuktuky, autobusy, motorky i náklaďáky se tu musely komplikovaně vyhýbat. Tuktuk místy dostával pěkně zabrat, ale s vrčením to nakonec vždycky zvládnul.
Na vyhlídce Lipton’s Seat, na místě kde s oblibou sedával sir Thomas Lipton, jsme zahlédli kus krajiny na jih – ale jen krátce, než ji zahalila mlha.
Sedli jsme si do zdejší restaurace (taková chatrč z klád a vlnitého plechu). Nepřinesli nám menu, ale rovnou placky rótti, luštěninové placičky s kukuřicí a hromádku čili (mělo podobu hutné omáčky). Jednotné menu 🙂 K tomu jsme si samozřejmě dali konvici čaje.
Zpátky dolů jsme šli pěšky a kochali se výhledy na plantáže a krásnou krajinu. Mezi čajovými keříky se pilně pracovalo, přestože je neděle. Některé sběračky se culily na děti a mávaly jim. Gábina si taky vyzkoušela pověsit ten pytel s lístky na čelo – prý nic moc pohodlného 🙂 Moc krásná krajina a taky pro nás příjemné klima, žádné vedro.
Vážení čaje
A tak jsme došli až k čajové továrně Dambatenne. Od ní jsme jeli autobusem do Haputale a jako obvykle jsme tam byli jediní běloši. A z Haputale zase vlakem do Elly.
Kolem Elly
Little Adams Peak
Po snídani jsme se šli projít na Little Adam’s Peak, malý pahorek s pěkným výhledem na Ellu, zdejší horu Ella Rock a okolní kopce a strže.
Cestou se prochází čajovými plantážemi, kde jsme pozorovali sběračky čaje.
Továrna na čaj
Popojeli jsme tuktukem 6 km za Ellu a prošli si s průvodcem Uva Halpewatte Tea Factory. V továrně už bohužel měli pro tento týden zpracováno, takže zaměstnanci byli doma a stroje stály. I tak nám ale průvodce vysvětlil celý proces výroby čaje od sběru až po třídění a expedici.
Čaj odsud jde na čajovou burzu do Kolomba, kde se v aukcích draží čaje ze sedmi set čajových továren. Kupují je producenti čaje, kteří je mohou míchat, balí je a distribují. Továrna stojí na krásném místě s výhledem na hory. Součástí prohlídky byla i ochutnávka čaje různé kvality a samozřejmě čajový obchod.
Výroční procesí
Naše cestování po vlastních nohou má tu výhodu, že přináší i nečekané. Večeříme si takhle v restauračce u silnice, když tu slyšíme tlampač, bubny a halekání. A kolem se sune procesí z nedalekého chrámu – jednou za rok vyndají poklad a jedou s ním vesnicí. Nejdříve šli tanečníci, za nimi kapela (trubky a bubny).
Dále náklaďák, který měl z korby přes kabinu palmový kmen. A před autem je na něm zavěšený chlap ostrými háčky za kůži. Pomocníci ho pěkně rozhoupávají, až lítá před autem jak na houpačce.
Následovalo další auto, tentokrát s dvěmi zavěšenými – jedním v leže a druhým v sedě. Za nimi traktor táhl přívěs se schránkou na poklad, která byla nazdobená žárovkami a neony a vezl se s ní kvůli tomu i generátor. Průvod uzavírali ženy v krásných sárí a šatech.
Domorodci se k průvodu připojovali, aby se před pokladem pomodlili. Celé to mělo neskutečnou, velmi neevropskou, atmosféru. Eliška vám natočila video.