Autor: Petr

Namibijská měna je namibijský dolar, zkratkou NAD. Je pevně vázaný 1:1 na jihoafrické randy a dokonce se v Namíbii používají jihoafrické randové bankovky v běžném platebním styku – nám je dal i bankomat. Kurz vůči koruně je cca 1 NAD = 1,6 Kč (co jsme tady, tak se to blíží 1,5) a za 1 € člověk dostane cca 16 NAD.

• 

• 

• 

• 

V supermarketech, na benzínkách a v kempech lze skoro vždycky platit kartou, ale pravidlo to úplně není. Většinou jsou platební terminály bezdrátové a tak kolikrát řeknou „můžeme to zkusit“ a ono pak mobilní spojení buď je, nebo není. Na spoustě míst je datové spojení jen Edge a to ještě nestabilní.

Bankomaty berou karty bez problémů, mají ale poměrně nízký limit na výběr – většinu 2000 NAD, maximálně jsme zatím potkali 5000 NAD.

Nahráli jsme i pár videí, jen není snadné je protlačit přes zdejší internet. Tak to zkusíme…

Křováci, damaři i „současní černoši“ mají fakt talent – nádherně zpívají.

Ne, že by všechny dny byly stejné, ale základní průběh se nemění. Vstáváme nejčastěji v 7 hodin, dáme vařit čaj a začneme připravovat snídani. Mezitím vstanou holky a rychle provětráme stany. Po snídani balíme stany (spacáky a polštářky tam mohou zůstat, jen se musí srovnat), pobalíme batohy s věcmi (přes noc má každý batoh na svém sedadle) a naskládáme do korby stolek, židličky a bedny s jídlem a nádobím. Celkově nám to zabere tak 2,5 hodiny a jsme tedy schopni mezi cca v půl desáté odjet. Mnoho jiných cestovatelů vstává ještě dříve a kolem sedmé už opouští kempy.

Jak už jsem psal, máme půjčenou Toyoutu Hilux SRX, 4×4, 2.4 GD-6. A vezeme sebou spoustu věcí a na několik dní můžeme být soběstační.

Na střeše máme dva stany s matracemi, polštářky a spacáky. V zavazadlovém prostoru vezeme stolek a 4 židličky, 25 l vody, 25 l nafty, kompresor, startovací kabely, tažné lano, plynový vařič s bombou, krabici s nádobím (hrnce, pánvičky, konvice), krabici s jídelním nádobím (talíře, hrnky, misky, skleničky) a krabici s jídlem. Dále pak dřevo a uhlí na gril a gril. Na fotce není lednička s přídavnou baterií, hever, 2 rezervy, lopatka, prodlužovačka.

Přes den pak jedeme nebo objevujeme. Přešli jsme na obědy v autě – Gábina připraví nějaké „sebáky“ (namazané pečivo), ovoce a sušenky. A samozřejmě vodu.

Večer, když dorazíme do kempu, tak většinou nejdříve roztopíme gril, Gábina připravuje večeři a já rozložím židličky a stůl a pak stavím stany. Než se najíme, je většinou čas jít se mýt a pro děti spát. My většinou jdeme krátce po nich. V poslední době je nějak tepleji, ale když jsme začínali (možná to také bylo tím, že jsme byli více ve vnitrozemí a výš), bylo po setmění kolem 12 °C a k žádnému moc posezení to nelákalo.

Stany na střeše jsou fajn, akorát je nevýhoda, že je musíme sbalit, abychom někam mohli popojet. Takže i v Halali, kde jsme byli na stejném místě 3 dny, jsme je každé ráno museli kompletně sbalit.

K dnešnímu dni jsme ujeli přes 3700 km. Auto má jen 65 l nádrž, spotřeba je cca 10,5 l/100 km.

Po noci v kempu v Henties Bay jsme se vydali na krátkou cestu do Swakopmundu. Cestou jsme navštívili největší zdejší vrak Zeila, údajně to byla angolská loď a ztroskotala v roce 2008. To nám ale řekli černoši, kteří tu pálili něco čoudivého a snažili se nám prodat polodrahokamy, „aby jejich dětem mohli koupit kousek chleba“. Vypadali dost nedůvěryhodně.

Po včerejším krásném dni (bylo příjemných cca 25 °C a svítilo sluníčko) nám dneska pobřeží ukazuje svoji podstatu – stykem vlhkého chladnějšího mořského vzduchu a teplého suchého nad pouští se tu tvoří husté mlhy, které sice prospívají zdejší chudé flóře, ale také pomáhají mnohým lodím ztroskotat. Také mohla za to, že jsme ráno měli mokré stany a židličky (a 11 °C).

Swakopmund byl založený jako druhý německý přístav v roce 1892. Nijak moc se jim tu nedařilo, ale založili tady malé koloniální městečko. Přežila tu hodně němčina a základy německých hodnot, jako třeba kavárny a pekárny.

Navštívili jsme tu akvárium se skleněným tunelem (malé, ale levné), prošli jsme se po pobřežní promenádě po pláži a palmovou alejí, koukali jsme, jak se vlny tříští u mola Jetty (vybíhá daleko do moře), shlédli dětské hřiště a maják a v rámci kulturního srování jsme si dali kafe a koláčky. Mlžné a chladné počasí (cca 17 °C) nás tu provázelo celý den.

Spíme v Desert Sky Backpackers, vlastně takový trochu hostel na zahradě domku majitely, se společnou kuchyní a zahradou. A taky nám tu vyperou, což už jsme potřebovali jako sůl.

Stále ještě v Damarlandu jsme navštívili Zkamenělý les (Petrified Forest). Je to široké údolí, kam se údajně před 290 miliony let v povodni vody, bahna a písku připlavily kmeny pra-borovic, které zůstaly uvězněné v bahně za nepřístupu vzduchu. Postupně se do nich dostávaly minerály, až vyplnily celý kmen a ten se stal kamenem.

Spolu s různě velkými kusy kmenů jsme viděli i namibijskou národní rostlinu (mají ji na státním znaku) – welwitschii podivnou. Je to rostlina o dvou listech, ale přežívá s minimem vody až 2000 let. Listy každý rok poporostou asi o 20 cm, ale na konci schnou a drolí se. Tahle na fotce je stará asi 200 let.

Po necelých 200 km štěrkové silnice 1. třídy (C39) jsme chtěli dorazit ke Springbok gate, severnímu vstupu do národního parku Skeleton Coast, a tam v kempu přespat. Nakonec jsme tam ale byli už v 15:04. Do parku sice pouští jen do 15:00, ale za půl flašky vína černoch ty 4 minuty přehlédl. A tak jsme se dostali k pobřeží Atlantiku, které tvoří několik desítek kilometrů široký pás téměř ploché pouště proměnlivé barvy, od bílé přes žlutou a oranžovou až do temně červené. Krajina je tak fádní, až je zajímavá. Místy zůstaly (nebo se vytvořily?) malé kopečky písku a Klárka na těch pidi-dunách radostně skákala.

Slunce zapadalo a my se řítili ke kempu Fishermen’s na místě zvaném Mile 108. Tam to vypadalo úplně mrtvě a hrozně tam foukal vítr, pročež jsme se rozhodli jet ještě 30 km do Cape Cross, kam jsme dorazily za počínající tmy, ale poskytl nám krásné zázemí. Poprvé jsme nespali ve stanu, ale pronajali si malou krásnou chatku „Whalers Cottage“.

Hned u Kamanjabu je malá himbská vesnička, fungující jako živoucí skanzen. Už od vstupní brány a parkoviště nás vítaly černošské děti a mladík Maises, který se nám představil jako náš průvodce. Byl v ušmudlaných džínách a triku, na zádech měl červený batůžek z Decathlonu a mluvil, jak by byl trochu v rauši. Nepůsobilo to vůbec věrohodně (nebo naopak až moc?), ale odvedl nás do 200 metrů vzdálené vesnice, kde stálo asi 20 tradičních chýší a mezitím se motaly ženy a děti Himbů – jednoho z původních zdejších etnik.

Ženy měly výrazné účesy, jakousi sukni a spoustu šperků. Důležité – osobní – jsou prý ty nad kotníky. Seděly na zemi a vařily kaši, kolem se motaly děti. Děti měly skoro všechny soply u nosu – konec konců, je tady zimní období (32 °C), asi mají rýmu. Ve vesnici byly dost odpadky, hlavně plastové lahve a různé obaly.

Chýše jsou uspořádány dokola a z vnější strany jsou chráněny kruhem trnitých větví, prý proti zvířatům. Podobný kruh z větví je i uprostřed chatek, kde nocují menší domácí zvířata (slepice, kozy, ovce).

Poznáváme náčelníka, ostatní muži jsou prý dál od vesnice, kde pasou dobytek (zůstávají tam několik dní, je to jejich tradiční obživa a znak bohatství). Ukazuje nám chýši i zevnitř – tvoří ji kostra z kmínků oplácaných směsí hlíny, jílu a vody. Také jsme viděli, jak se myjí kouřem nebo jak náčelník spí na tradiční dřevěné podložce hlavy na spaní.

Krom krav pěstují několik málo rostlin. Jejich dnešní příjmy tvoří i vstupné a prodej suvenýrů – to nás ostatně čeká nakonec. Ženy udělaly kruh a nabízely nám náramky a dřevěné sošky zvířat, náramky nám neustále vázali na ruce, ani jsme je nestíhali sundávat. No, nějaké jsme po troše smlouvání koupili 🙂

Měli jsme z toho místa zvláštní pocit – částečně žijí svým tradičním životem a na turistech si založili slušný business. Jejich děti chodí do školy, rodí v nemocnici a nakupují ve Sparu. Je vidět, mladší už nechtějí nosit bederní roušku, ale minisukni a mobil. Chvilku by si člověk myslel, že je to celé kašírka a v 16:00 zavřou a vytáhnou džíny a tablet. Ale o pár hodin později jsme náhodou 20 km od Kamanjabu potkali dvě starší Himbky a obě měly tradiční účeš, kotníkové ozdoby, sukni z kožešiny a odhalená prsa. Je jich prý asi 50 tisíc a asi 2/3 stále žijí tradičním způsobem života.

Dnes jsme opustili Halali a přes Okaukuejo jeli přes západní část Etoshy, která byla donedávna uzavřena, ke Galton Gate, kde jsme park opustili. Dnes už jsme neviděli mnoho nových druhů, ale ač byla tato část pustší, viděli jsme spoustu zvířat. Mimojiné tři nosorožce a pět slonů.

Přes den je v Etoshe kolem 32 °C. Naštěstí v autě je klimatizace a tak to není tak hrozné. Večer je příjemných cca 22 °C, v noci teplota klesne asi na 14 °C. Což je prima, protože předtím náš teploměr v noci naměřil minimum 4°C a trochu zima nám v noci byla. Je tu hrozně suchý vzduch, nejen já, ale i děti a Gábina mají suchou kůži a dělají se nám různé praskliny.

Celkem jsme přes tuto poušť dneska najeli 300 km, dohromady asi 800 km. A nyní už jsme v Kamanjabu, kempu Oppi Okoppi. A Klárka se sem těšila hlavně proto, že tu chovají a krmí zvířata. Za stanem nám běhají pštrosi a do restaurace se chodí najíst dikobrazi.

Z Omaruru jsme  jeli nejdříve po C-čkové asfaltce a pak už jen po D-čkových prašných cestách. Už si zvykáme, rychlost kolem 80 km/h se zdá dobrá. Eliška i Klárka cestou odhalili po stranách silnice antilopu skákavou, impalu, zebru a snad i oryxe. Prasat bradavičnatých je tu tolik, že už na ně ani nekoukáme. Viděli jsme postupně asi 10 žiraf.

Úplně nejčastěji ale kolem cest vídáme „termitiště“, vždy nakloněná, s různou barvou od žluté přes oranžovou po rudou, podle místní hlíny a stáří stavby.

Každou chvílí se projíždí nějakou branou. Někdy si píší SPZku, jindy nám jen otevřou. Jsou to průjezdy rezervacemi, leckdy soukromými. Jiné brány jsou jen kvůli dobytku a jsou samoobslužné. Nebo jsou u nich malí černoušci a mají radost, když jim dáme bonbón. I když jsme jeli, co to dá, dinosaury jsme o slabých 200 miliónů let nestihli. Ale zůstaly tu po nich alespoň stopy.

Dneska jsme potřebovali dokoupit jídlo a natankovat a přibrzdili jsme proto v Omaruru. Hlavní průjezdní silnice má dva pruhy v každém směru a spoustu obchodů, obchůdků a institucí.

My jsme zbaběle zaparkovali u Sparu, což se supermarket, jak jej známe. Akorát všechna balení tu mají větší – máslo po půl kile, mléko 2 litry, rýži po 5 kg, mouku po 20 kg. Mají i sýr Veselá kráva! Před obchodem stojí klučina ve vestičce, při příjezdu mi ukazoval, kam můžu zaparkovat, pak nám auto hlídal. Je to tu běžné a dává se jim 10 NAD (~16 Kč).

Hned vedle Sparu na chodníku jsou dva grily, zaručeně čerstvé jídlo, které se servíruje na dva stolky poblíž.

Je vidět, že finanční poměry jsou tu obrovsky rozdílné – jen na té jedné ulic jsme viděli farmáře v ošoupaných montérkách i slečny v pěkných džínách, s kabelkou a mobilem. Ale nejkrásnější jsou Hererky – dál hrdě nesou tradici koloniální módy.

A nakonec to tankování – běloch si netankuje, bude mu natankováno černochem. A abyste nám záviděli – 22 Kč za litr nafty!

V Elisenheimu jsme si poprvé vyzkoušeli stavění stanů na střeše, jak nakládat s věcmi v tom prašném prostředí a jak vůbec všechno do auta poskládat. Ranní balení nám trvalo dost dlouho, na cestu jsme vyrazili až v 10:20.

Už od včerejška se sžívám s naší Toyotou Hilux, 4 místnou offroad čtyřkolkou. Nikdy předtím jsem neřídil tak veliké a těžké auto (váží přes 3 tuny). Snažím se zvyknout na řízení vlevo. První krok je vlastně jen zamířit na správnou stranu auta. Levý pruh není tak náročný, ale levá ruka zoufale neumí řadit (máme manuál). A co je nejhorší – jsou obráceně i páčky na volantu. Tak proto na každé křižovatce svědomitě pouštím stěrače…

Ve Windhoeku jsou normální asfaltky, jen systém pravidel je obdobný tomu americkému – tedy někde je hlavní a vedlejší, ale tam, kde jsou stopky, má přednost ten, kdo první přijel. Značky jsou převážně textové. Město jsme opustili po dálnici, která byla zpočátku dokonce dvouproudá. Opět mi připomněla Ameriku – jednak žlutým pruhem na kraji a jedna velkorysou šíří a mezerou mezi oběma směry. Po nějakých 250 kilometrech jsme asfalt opustili a vydali se prašné štěrkové cestě, pro dnešek jen asi 40 km. Je to takový ztvrdlý štěrk – písek, někdy relativně hladký, někdy hrbolatý, s výmoly nebo hupy. Aby byly tyto silnice sjízdnější, udržují je pluhem s radlicí a rovnají ji. Jeden jsme také záhy poznali.

V Namíbii jsou silnice značené buď „B“ – třeba B1, co je hlavní severojižní dálnice – u Windhoeku 2x 2 pruhy, jinak jeden pruh pro každý směr, jezdit se na ní smí 120 km/h. Pak jsou silnice C, což jsme zatím viděli také jako asfaltku, ale už užší a limit je také 120. Na prašných cestách je limit 80 km/h a někdy je zvyšován nebo snižován podle stavu cesty.