Autor: Gábina

Poslední den v poušti jsme zase vstali brzy a vyjeli ještě naposledy podívat se na duny k Big Daddy a Deadvlei, vylezli jsme jednu menší dunu, abychom si to mohli seběhnout dolů. Na vrcholek duny si člověk může sednout obkročmo jak na střechu. Petr měřil mobilem sklon a naměřil 30 stupňů…

Odpoledne jsme se přesunuli do NP Naukluft Mountains. Spíme ve státním kempu NWR, okolo nás běhají babúni (paviáni) a damani. A zjistili jsme, proč se říká, že někdo řve jako pavián, řvou fakt hrozně. Eliška zachránila svou pozorností sousedy, kteří špatně zavřeli auto a paviáni v něm začali rabovat. Holky už jsou dost unavené, tak jsme se je rozhodli dorazit celodenním výletem v horách, kterým naše putování po Namibii uzavřeme 🙂

Výlet šel velkou část okolo potoka (věc nevídaná), který dokonce výš v horách tvořil několik „rock pools“ hlubokých a velmi studených jezírek, ve kterých jsme se samozřejmě vykoupali.

Kvůli špatné cestě, horku, „nadšení“ holek a náročnému terénu bylo naše tempo natolik pomalé, že jsem se cca  ve třetině cesty s holkama vrátila a celý, cca 17km okruh, došel Petr sám. Zase jsme se díky návratu stejnou cestou mohly ještě jednou koupat.

Dnes večer máme poslední grilování a poslední noc ve stanu.  Zítra nás čeká balení, cesta do Windhoeku, vrácení auta a pozítří let domů 🙁

Po včerejším náročném výstupu na Big Daddy jsme dnes měli odpočinkovější program. Ráno jsme si přispali, nutno říci, že nás v noci budil šakal, který se chtěl dostat k voňavému obsahu popelnice u našeho campsite. Podle roztahaných odpadků, které jsme ráno všude nacházeli, se mu to povedlo. Dopoledne jsme vyrazili do Sesriem kaňonu, který je asi 30 m hluboký a dole se jde po dně vyschlé řeky. Je to hezká, zhruba hodinová procházka.

Přes poledne a v brzkém odpoledni je takové vedro, že se dá přežít jen u bazénu. Odpoledne jsme vyrazili na dunu 40 a dunu 45 (ty barvité názvy jsou proto, že duny jsou na 40. a 45. km silnice). Poušť je první místo, kde se potýkáme s komáry, což je zvláštní, vzhledem k tomu, jaké je tu sucho. Ale už jsme bezpečně mimo malarickou oblast, takže pohoda 🙂

Dnes jsme vstávali v 5.30 a hned horečně začali balit. Během hodiny jsme byli nachystani (náš rekord) a hned po otevření brány národního parku v 6.30 vyrazili do oblasti označované jako Sossusvlei, což je spolu s Etoshou namibijské top. Náš cíl byl jasný, vylézt na nejvyšší dunu světa zvanou Big Daddy (325 metrů).

První adrenalin nastal v podobě jízdy po písku, uvízli jsme jen jednou, ale pomohli nám zkušení místňáci. Petr pak podhustil gumy a jel děsně rychle. Prý se to tak musí.

Celá oblast je známá velkými písečnými dunami z červeného písku a je překrásná. Ranní sluníčko barvy ještě zvýrazní a fakt to stojí za to. Výstup na Big Daddy nám ale dal zabrat, písek se bořil a sypal pod nohama, nakonec bylo nejlepší jít bosky. Výhledy byly krásné, včetně dvou oryxů, kteří se po břicho v písku brodili pod námi. Po 2 hodinách jsme byli nahoře. Sestup byl podstatně jednodušší a zábavnější, dunu jsme prostě seběhli a byla to dost prča.

Pak nás čekala cesta přes Deadvlei (bývalé vyschlé jezero, kde zůstaly stát suché stromy) zpět k autu. Deadvlei je krásné a svěřené ze všech stran dunami. Nicméně bylo již okolo 11h a slunce bylo velmi nemilosrdné, k autu jsme se sotva dovlekli.

Odpoledne jsme odpočívali u bazénu a večer se šli ještě podíval na blízkou dunu Elim, která nás ale nijak neokouzlila.

Musím moc pochválit holky, které dnešní náročný den perfektně zvládly.

Ráno jsme se vydali na plavbu lodí po laguně u města Walvis Bay, asi 40 min cesty od Swakopmundu. Cestou k lodi jsme u pobřeží viděli plameňáky.

Naše Ocean Lady byla asi pro 25 lidí. Hned po naladění se nám na loď vydrápal velký lachtan a očekával rybičku (kterou dostal). Po laguně jsme pluli necelé 3h a viděli spoustu lachtanů, kteří skákali okolo lodi, pelikánů a po výjezdu z laguny i delfíny.

Také jsme pluli okolo ústřicové farmy. Namibie prý díky výživným proudům s množstvím planktonu produkuje nejlepší ústřice na světě. Takže jsem podruhé v životě ochutnala ústřice, abych se přesvědčila, že ani ty namibijské mi nechutnají… Ráno byla mlha hustá tak, že by se dala krájet, ale během dopoledne se rozpustila. Nicméně zima a vítr přetrvaly, takže loď jsme opouštěli pěkně zmrzlí.

Po návratu z lodi jsme opustili Desert Sky Backbackers a vydali se na jih. Čeká nás dlouhý přejezd k městu Luderitz a do oblasti, kde se dříve těžily diamanty. Původně jsme tohle neměli v plánu, ale vše nám hezky vychází, takže stíháme víc, než jsme si mysleli.

Do Luderitzu je to asi 900 km, cca 10 hodin cesty. Přespali jsme v krásném kempu v údolí v horách, na místě bývalé policejní stanice, kde jsme byli sami. Těsně před Luderitzem jsme u silnice viděli divoké koně. Cesta byla dlouhá, ale zvládli jsme ji v pohodě. Teď už se budeme postupně vracet k Windhoeku.

Cestování po Namibii má svá úskalí i pozitiva. K tomu méně příjemnému patří

Prach – je všude. Z 80% jedeme po prašných cestách, máme zaprášené auto, stany, batohy, oblečení, vlasy, prostě vše. Stavění zaprášených stanů je špinavá záležitost. V pouštních oblastech si místo prachu dosaďte jemný písek. Je to trochu jako táboření nebo voda, určitou míru špíny už člověk bere jako normu…

Formuláře – Namibijci milují formuláře, denně jich vyplňujeme nekolik. Položky jako jméno, národnost, SPZ auta, odkud jedeme, kam jedeme… Při výjezdu z Etoshy jsme vyplňovali 3 stejné dotazníky. A pozor, žádná kolonka nesmí zůstat prázdná…

Západy a východy slunce jsou tu nejen krásné, ale i rychlé. V 18.30 je sluníčko ještě docela vysoko a hřeje, v 19.15 je tma. Úplná. Rozednívá se okolo 7 ráno. Ježdění za tmy je velmi nedoporučované, z půjčovny aut dokonce zakázané (resp. v případě nehody se na ni nevztahuje pojištění). Takže se vždy snažíme být nejpozději do 19h v nějakém kempu.

Kempy- jsou buď státní nebo soukromé. Státní jsou v národních parcích a hřeší na to, že tam nemají konkurenci. Jsou velkokapacitní, úklid vázne a spousta věcí nefunguje. Zároveň jsou dost drahé (za rodinu platíme okolo 1000 NAD), pokud ale chcete spát v NP nemáte jinou možnost. Soukromé kempy bývají menší, často na hezkých místech a obvykle velmi vymazlené (včetně teplé vody z donkey, čistého evropského záchoda). Ke každému místu vždy patří gril, naopak elektřina je jen někdy. Soukromé kempy nás stojí obvykle 500 až 600 NAD na rodinu. Jinak u ubytování a téměř u všech vsupů platí děti do 12 let polovinu ceny, 1 NAD je zhruba 1.6 Kč.

Záchodky jsou vždy evropské, splachovací a v 90% čisté a s toaleťákem.

Voda- Namibie nemá v období sucha (teď) žádnou povrchovou vodu a všechna voda je z vrtaných studní. Takže ji bez obav pijeme. Jen někdy je výrazně mineralizovaná a do slana (jak řekla Eliška, trochu zaječická hořká…). Střevní problémy zatím nula. Naštěstí.

Jídlo- kromě pár výjimek jíme z vlastních zásob, většinou grilujeme. Obchody ve větších městech jsou skvěle zásobené včetně ovoce a zeleniny, v malých městech je to občas dobrodružné. Kupujeme výborné maso, klobásy, moc dobré mléčné výrobky a skvělé jihoafrické víno. V obchodech nás překvapilo velké balení všeho. Máslo 1/2 kilo, mouka 20kg, litr mléka téměř nelze koupit… když jsme potřebovali koupit sirky bylo nejmenší balení po 10 krabičkách. Ceny jídla jsou podobná jako v ČR, víno je levnější 🤩

Počasí je, kromě pobřeží, velmi teplé a suché, v noci se hodně ochladí. Jsme rádi, že jsme nespoléhali jen na pokrývky ve stanech a máme i vlastní tenké spacáky, bez nich bychom asi umrzli. Hodně nám to tady všem vysouší kůži, takže pořád promazáváme.

Už několik dní máme pocit, že potřebujeme odpočinkový den a dnes se nám to konečně povedlo. Po klidném ránu v naší velrybí chatě jsme vyrazili na lachtaní kolonii, o které vám víc napíše Eliška. Pak jsme se vrátili do Cape cross lodge a dali si tam na terase u oceánu oběd, který se nakonec protáhnul asi na 3h. Holky mezitím běhaly po pláži a z nějakého neznámého důvodu byly víc a víc mokré, takže nakonec šly do plavek.

Máme štěstí na počasí, prý tu bývá mnohem větší zima a mlha, my máme zatím sluníčko a okolo 25 stupňů. Oceán je ale studený a kvůli vlnám to na koupání není.

Odpoledne jsme se přesunuli jen asi 40 km jižněji do kempu v Hentiens Bay, cestou jsme zajížděli k oceánu na výhledy (off road přes písek) a hledali jsme vraky lodí (Sceleton Coast se to tu jmenuje podle koster velryb a přeneseně i mnohých lodí, které tu ztroskotaly).

Kromě toho, že nám cestou došla nafta se nestalo nic mimořádného (Petr na začátku cesty prozíravě naplnil kanystr, takže žádné vzrůšo nebylo, jenom smrdíme). Nicméně benzínky v téhle oblasti moc často nejsou… Spíme zase ve stanu, Eliška říkala, že v posteli spíme pořád, ale stan na střeše je něco mimořádného a chce si to pořádně užít. Tak za trest dělala večeři. A povedla se jí.

Po zážitcích s gepardy jsme se ubytovali v krásném kempu Hoada, kde je jen 6 kempovacích míst rozházených mezi velké balvany. Každé místo má do skály zabudovaný vlastní záchod a venkovní sprchu s teplou vodou (náš starý známý donkey) a celkově to bylo moc hezké a romantické.

Ráno jsme vyrazili přes hory a cestou jsme si zajeli na výhled ke Grootenberg lodži (luxusní ubytování na vrcholu jedné stolové hory). Vyhledy okolo cesty byly parádní, všude okolo nás stolové hory, ale cesta sama dost příšerná, i pohon na vsechny 4 kola si přišel na své. Petr je statečný řidič, cesta na výhled byla více než strmá a museli jsme prý zapnout jakési L4.

Přes hory jsme dojeli do Palmwegu, kde jsme nutně museli natankovat. Těsně před vjezdem nás zastavila veterinární kontrola, do oblasti Palmwegu není možné vynášet čerstvé maso. Takže já a náš steak z antilopy určený k večeři jsme vystoupily a čekaly ve 35 stupních na polopoušti před Palmwegem, než Petr s holkama dojede 50 metrů za bránu natankovat… Bylo to docela legrační, později jsme to nazvali venčení antilopy…

Po stále horších cestách jsme dojeli do oblasti Twyfelfontein a vydali se na křovácké skalní malby, kterých je tu spoustu. Měli jsme fajn průvodce Briana, který mluvil dobře anglicky a celkově to bylo zajímavé. Na malbách jsou zachycená hlavně zvířata, ale některé malby jsou mapy s nákresem napajedel, jiné učebnice zvířecích stop nebo zaznamenávají obřady.

Teď jsme v obyčejném, spíš horším kempu, bohužel i s hlučnou partou Italů, se kterými se již od Etoshy pořád potkáváme. A jak mám Italy ráda, tak tyhle se nepovedly. Jinak přes den je fakt velké horko, v noci se ochladí, ale už není tak hrozná zima. Zítra se tu ještě porozhlédneme a pak vyrazíme směr Atlantik – Pobřeží koster.

Jsme už dva a půl dne v NP Etosha a máme tolik práce s pozorování zvířat, že ani nestíháme psát.

Etosha je obrovská solná pánev (viditelná i z vesmíru) okolo které jsou vybudována umělá napajedla a zejména v suchém období (teď) se u nich soustředí spousta zvěře. Mimochodem tenhle NP má zhruba stejnou rozlohu jako ČR.

Jezdíme tedy od napajedla k napajedlu, u některých žádná zvířata nejsou a u jiných jsou obrovská stáda zeber, antilop (kudu, oryx, antilopa skákavá), žiraf a pštrosů. Tahle zvířata jsou tu nejčastější, antilopy skákavé a zebry jsou skutečně úplně všude, často i blokují cesty. Z těch vzácnějších jsme viděli slony, lvy (zatím jen lvice) a hlavně nosorožce (bílé i černé), jednoho jsme pozorovali asi z 5 metrů! Večer můžeme sedět u osvětleného napajedla u kempu a pozorovat. Vždycky je to trochu dobrodružné, jestli nějaké zvíře přijde pít nebo ne (teď zrovna nic 😉).

Jedno zvíře jsme neviděli při cestě v parku, ale až v kempu – medojeda kapského. Pobíhá tu mezi auty a stany a kdo je nepozorný, přijde o část jídla. Taky shazuje popelnice na zem a probírá je.

Zítra nás čeká průjezd celým parkem a pak už jedeme dál, tak jsme zvědaví, jaká zvířata se nám ještě podaří „ulovit“…

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•