Měsíc: Srpen 2019

Ráno jsme naposledy sbalili stany a poskládali krabice s batohy do auta. Tentokrát jsme balili i spacáky a vyndavali z různých schovek v autě naše věci.

Do Windhoeku jsme to měli asi 260 km po různě kvalitních silnicích, ale naštěstí jsme nijak nespěchali. Cestou jsme se ještě kochali přírodou a zdejšími vesnicemi či dokonce městy.

Vesnice se většinou špatně fotí, protože je hodně rozptýlená v okolí silnice a domky jsou nízké. Někdy jsou zděné, někdy z hliněných cihel, někdy jen z prken a vlnitého plechu.

Ve Windhoeku jsme dotankovali nádrž, nakoupili nějaké jídlo a dárky a vrátili auto. Poslední noc strávíme v Tamboti Guest House ve městě a zítra ráno nás odvezou na letiště.

Poslední den v poušti jsme zase vstali brzy a vyjeli ještě naposledy podívat se na duny k Big Daddy a Deadvlei, vylezli jsme jednu menší dunu, abychom si to mohli seběhnout dolů. Na vrcholek duny si člověk může sednout obkročmo jak na střechu. Petr měřil mobilem sklon a naměřil 30 stupňů…

Odpoledne jsme se přesunuli do NP Naukluft Mountains. Spíme ve státním kempu NWR, okolo nás běhají babúni (paviáni) a damani. A zjistili jsme, proč se říká, že někdo řve jako pavián, řvou fakt hrozně. Eliška zachránila svou pozorností sousedy, kteří špatně zavřeli auto a paviáni v něm začali rabovat. Holky už jsou dost unavené, tak jsme se je rozhodli dorazit celodenním výletem v horách, kterým naše putování po Namibii uzavřeme 🙂

Výlet šel velkou část okolo potoka (věc nevídaná), který dokonce výš v horách tvořil několik „rock pools“ hlubokých a velmi studených jezírek, ve kterých jsme se samozřejmě vykoupali.

Kvůli špatné cestě, horku, „nadšení“ holek a náročnému terénu bylo naše tempo natolik pomalé, že jsem se cca  ve třetině cesty s holkama vrátila a celý, cca 17km okruh, došel Petr sám. Zase jsme se díky návratu stejnou cestou mohly ještě jednou koupat.

Dnes večer máme poslední grilování a poslední noc ve stanu.  Zítra nás čeká balení, cesta do Windhoeku, vrácení auta a pozítří let domů 🙁

Namibijská měna je namibijský dolar, zkratkou NAD. Je pevně vázaný 1:1 na jihoafrické randy a dokonce se v Namíbii používají jihoafrické randové bankovky v běžném platebním styku – nám je dal i bankomat. Kurz vůči koruně je cca 1 NAD = 1,6 Kč (co jsme tady, tak se to blíží 1,5) a za 1 € člověk dostane cca 16 NAD.

• 

• 

• 

• 

V supermarketech, na benzínkách a v kempech lze skoro vždycky platit kartou, ale pravidlo to úplně není. Většinou jsou platební terminály bezdrátové a tak kolikrát řeknou „můžeme to zkusit“ a ono pak mobilní spojení buď je, nebo není. Na spoustě míst je datové spojení jen Edge a to ještě nestabilní.

Bankomaty berou karty bez problémů, mají ale poměrně nízký limit na výběr – většinu 2000 NAD, maximálně jsme zatím potkali 5000 NAD.

Po včerejším náročném výstupu na Big Daddy jsme dnes měli odpočinkovější program. Ráno jsme si přispali, nutno říci, že nás v noci budil šakal, který se chtěl dostat k voňavému obsahu popelnice u našeho campsite. Podle roztahaných odpadků, které jsme ráno všude nacházeli, se mu to povedlo. Dopoledne jsme vyrazili do Sesriem kaňonu, který je asi 30 m hluboký a dole se jde po dně vyschlé řeky. Je to hezká, zhruba hodinová procházka.

Přes poledne a v brzkém odpoledni je takové vedro, že se dá přežít jen u bazénu. Odpoledne jsme vyrazili na dunu 40 a dunu 45 (ty barvité názvy jsou proto, že duny jsou na 40. a 45. km silnice). Poušť je první místo, kde se potýkáme s komáry, což je zvláštní, vzhledem k tomu, jaké je tu sucho. Ale už jsme bezpečně mimo malarickou oblast, takže pohoda 🙂

Dnes jsme vstávali v 5.30 a hned horečně začali balit. Během hodiny jsme byli nachystani (náš rekord) a hned po otevření brány národního parku v 6.30 vyrazili do oblasti označované jako Sossusvlei, což je spolu s Etoshou namibijské top. Náš cíl byl jasný, vylézt na nejvyšší dunu světa zvanou Big Daddy (325 metrů).

První adrenalin nastal v podobě jízdy po písku, uvízli jsme jen jednou, ale pomohli nám zkušení místňáci. Petr pak podhustil gumy a jel děsně rychle. Prý se to tak musí.

Celá oblast je známá velkými písečnými dunami z červeného písku a je překrásná. Ranní sluníčko barvy ještě zvýrazní a fakt to stojí za to. Výstup na Big Daddy nám ale dal zabrat, písek se bořil a sypal pod nohama, nakonec bylo nejlepší jít bosky. Výhledy byly krásné, včetně dvou oryxů, kteří se po břicho v písku brodili pod námi. Po 2 hodinách jsme byli nahoře. Sestup byl podstatně jednodušší a zábavnější, dunu jsme prostě seběhli a byla to dost prča.

Pak nás čekala cesta přes Deadvlei (bývalé vyschlé jezero, kde zůstaly stát suché stromy) zpět k autu. Deadvlei je krásné a svěřené ze všech stran dunami. Nicméně bylo již okolo 11h a slunce bylo velmi nemilosrdné, k autu jsme se sotva dovlekli.

Odpoledne jsme odpočívali u bazénu a večer se šli ještě podíval na blízkou dunu Elim, která nás ale nijak neokouzlila.

Musím moc pochválit holky, které dnešní náročný den perfektně zvládly.

Ráno nás vzbudila máma, že máme o jeden den víc a Fish River kaňon nakonec stihneme.

Jeli jsme tedy asi tři hodiny po asfaltce. Poté jsme odbočili a jeli po víc než hrozné céčkové cestě, sice jen půl hodiny, ale v tom drncání auty uhlazenými hrboly to byla věčnost. I přesto táta ukázal, že naše auto (které Klárka nazvala antikrist) dokáže skvěle ovládat. V průvodci psali, že cesta je sjízdná i pro obyčejné osobáky, což se nám nezdálo, i když jsme 4×4 nepotřebovali.

Potom jsme sjeli na krásnou cestu a zjistili, že to je nyní céčková a ta, po které jsme jeli je stará céčková cesta (nyní už nám zakázané F) „at own risk“ s prudkými a velkými brody.

Po čtyřech hodinách jsme konečně dojeli do kempu, kde jsme se vykoupali a dali si oběd.

Poté jsme se jeli podívat na Fish River kaňon, druhý největší kaňon světa. Námové věřili, že kaňon stvořil obrovský had, když se kroutil ve smrtelných křečích, způsobenými ranami Namských lovců, kvůli jím sebraným Namským dobytkem.

Kdyby člověk nevěděl, jak to vzniklo, možná by tomu věřil. Doopravdy ho vytvořila sopečná činnost, vítr a řeka Fish River.

Po jedné straně jsou udělaná čtyři vyhlídková místa, k nimž vede cesta, člověk ale může vystoupit kdekoliv. Na jedné vyhlídce jsme pozorovali západ slunce.

Tímto kaňonem se také dělají pětidenní výpravy až do Ai-Ais. Jednodenní výpravy jsou zakázané. (Ikdyž v Grand kaňonu je taky „nemožné“ sejít i vyjít v jeden den:-)))

Ráno jsme se ještě jednou koukli a teď už snad vážně jedeme do pouště. Cestu jsme ale při tankování náhodou objevili stylovou restauraci Canon Road Camp.

Nahráli jsme i pár videí, jen není snadné je protlačit přes zdejší internet. Tak to zkusíme…

Křováci, damaři i „současní černoši“ mají fakt talent – nádherně zpívají.

Po dlouhé cestě pouští jsme konečně dorazili do menšího, ale v minulosti bohatého městečka Lüderitz. Lüderitz bylo bohaté město kvůli diamantům, které se zde našly. Nejdříve je nacházeli jen tak na zemi, poté je hledali i pod zemí a stále je zde uzavřená část, kde se můžou nacházet, velká jako Holandsko. Město jsme si prošli, šli jsme kolem domu tehdy nejbohatšího Němce, na výhled a k majáku na útesu.

Ráno jsme se vydali k opuštěnému městu Kolmanskop, přezdívanému jako město duchů.

Zde jsme absolvovali prohlídku s průvodcem a podívali se do řeznictví, pekárny, ledárny a mnoho dalších domů. Poté jsme si město mohli projít sami.

Tyto domy sloužily jako ubytování pro „lovce“ diamantů. Díky diamantům také bylo toto město velmi dopředu, s rentgenem, bazénem a elektřinou.

Jako způsoby pašování se používaly holubi, upravená špička boty nebo kuše. Rentgen se také používal spíš na kontroly.

V domech byl větrem navátý písek, nějaké jen jako rozpadlé kusy a v nějakých byste nevěřili, že jste v domě, který se po sta letech vyhrabal z písku.

Po diamantovém městě jsme si objeli poloostrov, na kterém byla trasa s vyhlídkami na moře a pozorovali tříštící se vlny, tučňáky (ano, čtete správně, v Africe žijí tučnáci), plaměňáky a lachtany.

Poté jsme se jeli vykoupat v neuvěřitelně ledovém Atlantiku a podívat se na další a nejspíš poslední vrak. A zítra nás čeká největší atrakce Namibie; největší duny na světě v Sossusvlei.

Ne, že by všechny dny byly stejné, ale základní průběh se nemění. Vstáváme nejčastěji v 7 hodin, dáme vařit čaj a začneme připravovat snídani. Mezitím vstanou holky a rychle provětráme stany. Po snídani balíme stany (spacáky a polštářky tam mohou zůstat, jen se musí srovnat), pobalíme batohy s věcmi (přes noc má každý batoh na svém sedadle) a naskládáme do korby stolek, židličky a bedny s jídlem a nádobím. Celkově nám to zabere tak 2,5 hodiny a jsme tedy schopni mezi cca v půl desáté odjet. Mnoho jiných cestovatelů vstává ještě dříve a kolem sedmé už opouští kempy.

Jak už jsem psal, máme půjčenou Toyoutu Hilux SRX, 4×4, 2.4 GD-6. A vezeme sebou spoustu věcí a na několik dní můžeme být soběstační.

Na střeše máme dva stany s matracemi, polštářky a spacáky. V zavazadlovém prostoru vezeme stolek a 4 židličky, 25 l vody, 25 l nafty, kompresor, startovací kabely, tažné lano, plynový vařič s bombou, krabici s nádobím (hrnce, pánvičky, konvice), krabici s jídelním nádobím (talíře, hrnky, misky, skleničky) a krabici s jídlem. Dále pak dřevo a uhlí na gril a gril. Na fotce není lednička s přídavnou baterií, hever, 2 rezervy, lopatka, prodlužovačka.

Přes den pak jedeme nebo objevujeme. Přešli jsme na obědy v autě – Gábina připraví nějaké „sebáky“ (namazané pečivo), ovoce a sušenky. A samozřejmě vodu.

Večer, když dorazíme do kempu, tak většinou nejdříve roztopíme gril, Gábina připravuje večeři a já rozložím židličky a stůl a pak stavím stany. Než se najíme, je většinou čas jít se mýt a pro děti spát. My většinou jdeme krátce po nich. V poslední době je nějak tepleji, ale když jsme začínali (možná to také bylo tím, že jsme byli více ve vnitrozemí a výš), bylo po setmění kolem 12 °C a k žádnému moc posezení to nelákalo.

Stany na střeše jsou fajn, akorát je nevýhoda, že je musíme sbalit, abychom někam mohli popojet. Takže i v Halali, kde jsme byli na stejném místě 3 dny, jsme je každé ráno museli kompletně sbalit.

K dnešnímu dni jsme ujeli přes 3700 km. Auto má jen 65 l nádrž, spotřeba je cca 10,5 l/100 km.

Ráno jsme se vydali na plavbu lodí po laguně u města Walvis Bay, asi 40 min cesty od Swakopmundu. Cestou k lodi jsme u pobřeží viděli plameňáky.

Naše Ocean Lady byla asi pro 25 lidí. Hned po naladění se nám na loď vydrápal velký lachtan a očekával rybičku (kterou dostal). Po laguně jsme pluli necelé 3h a viděli spoustu lachtanů, kteří skákali okolo lodi, pelikánů a po výjezdu z laguny i delfíny.

Také jsme pluli okolo ústřicové farmy. Namibie prý díky výživným proudům s množstvím planktonu produkuje nejlepší ústřice na světě. Takže jsem podruhé v životě ochutnala ústřice, abych se přesvědčila, že ani ty namibijské mi nechutnají… Ráno byla mlha hustá tak, že by se dala krájet, ale během dopoledne se rozpustila. Nicméně zima a vítr přetrvaly, takže loď jsme opouštěli pěkně zmrzlí.

Po návratu z lodi jsme opustili Desert Sky Backbackers a vydali se na jih. Čeká nás dlouhý přejezd k městu Luderitz a do oblasti, kde se dříve těžily diamanty. Původně jsme tohle neměli v plánu, ale vše nám hezky vychází, takže stíháme víc, než jsme si mysleli.

Do Luderitzu je to asi 900 km, cca 10 hodin cesty. Přespali jsme v krásném kempu v údolí v horách, na místě bývalé policejní stanice, kde jsme byli sami. Těsně před Luderitzem jsme u silnice viděli divoké koně. Cesta byla dlouhá, ale zvládli jsme ji v pohodě. Teď už se budeme postupně vracet k Windhoeku.