Cestování

Po odjezdu z krásného Spitzkoppe jsme zamířili k horám Erongo do vesnice Křováků (jak jim hanlivě říkají běloši) neboli Sány (jak se nazývají oni sami). Tam jsme se dvěma Sany absolvovali asi hodinovou procházku buší, během které nám ukázali, jak jejich dědečci lovili, chytali ptáky, rozdělovali oheň, atd.

Podobnost s prerijnimi Indiány je v mnoha ohledech velká. Pak jsme si s ženami ještě vyzkoušeli výrobu tradičních šperků a viděli ukázku tance a zpěvu. Sanové mezi sebou mluvili svým mlaskavym jazykem a všichni vypadali jak komparz z filmu „Bohové musí být šílení“.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Cestou od Sanu do Kempu jsme míjeli cedule pozor slon a pozor lev. Ale viděli jsme jen žirafu. Teď jsme v kempu, jako vždy večer je mega zima, zatímco přes den to bylo na úpal. A konečně byla sprcha, teplou vodu ohřívají kamínka (nazývaný „donkey“), ve kterých jsme si museli zatopit…

Spitzkoppe jsou různé skalní útvary táhnoucí se mezi velmi nehostinnou krajinou-rozlehlými písečnými pláněmi s uschlými stromečky a křovisky. Nejdříve jsme váhali, jestli na toto místo jet nebo ne, ale jeli jsme a určitě to nebyla chyba.

Už cestou jsme viděli perličky a sem tam nějakou opici nebo kozu, krávy pasoucí se u dálnice nebo koně. Cestu také lemovali uschlé stromy, někde i kaktusy a po chvíli i spousta malých i velkých termitišť. Nejhezčí zvíře, které jsme během cesty viděli, byl oryx neboli přímorožec. Cca po hodině a půl cesty po asfaltu jsme odbočili na štěrkovku a jeli tak půl hodiny s přestávkami na fotky do kempu, který je podle recenzí hodně jedinečný a tak jsme se rozhodli zde přenocovat. Ukázalo se totiž, že tato oblast je cosi jako národní park a kemp v jednom. Cesty mezi jednotlivými kempovacími místy tvořily zároveň vyhlídkovou (auto-) trasu kolem skal.

Kemp byl moc krásný, obrovský s kempovacími místy u skal alespoň sto m od sebe. Poté  jsme ho objeli, prozkoumali jsme okolí, např. Bridge, takový skalní most nebo různé skalky, jednu větší s velkým výhledem a spoustou damanů, takových syslů nebo kapských veverek, podobným surikatám. Ty tady také žijí, ale zatím jsme žádnou neviděli. Potom jsme sbírali dřevo a stavěli stany, grilovali jsme a hřáli jsme se u ohně. Ještě chvilku jsme ještě pozorovali hvězdy a mléčnou dráhu ale po chvíli jsme šli už spát.

Ráno jsme pozorovali východ slunce, nasnídali jsme se a jeli jsme prozkoumat zbytek kempu. Vylezli jsme na další velký kopec a už jeli k Sánům.

• 

• 

• 

• 

• 

V Elisenheimu jsme si poprvé vyzkoušeli stavění stanů na střeše, jak nakládat s věcmi v tom prašném prostředí a jak vůbec všechno do auta poskládat. Ranní balení nám trvalo dost dlouho, na cestu jsme vyrazili až v 10:20.

Už od včerejška se sžívám s naší Toyotou Hilux, 4 místnou offroad čtyřkolkou. Nikdy předtím jsem neřídil tak veliké a těžké auto (váží přes 3 tuny). Snažím se zvyknout na řízení vlevo. První krok je vlastně jen zamířit na správnou stranu auta. Levý pruh není tak náročný, ale levá ruka zoufale neumí řadit (máme manuál). A co je nejhorší – jsou obráceně i páčky na volantu. Tak proto na každé křižovatce svědomitě pouštím stěrače…

Ve Windhoeku jsou normální asfaltky, jen systém pravidel je obdobný tomu americkému – tedy někde je hlavní a vedlejší, ale tam, kde jsou stopky, má přednost ten, kdo první přijel. Značky jsou převážně textové. Město jsme opustili po dálnici, která byla zpočátku dokonce dvouproudá. Opět mi připomněla Ameriku – jednak žlutým pruhem na kraji a jedna velkorysou šíří a mezerou mezi oběma směry. Po nějakých 250 kilometrech jsme asfalt opustili a vydali se prašné štěrkové cestě, pro dnešek jen asi 40 km. Je to takový ztvrdlý štěrk – písek, někdy relativně hladký, někdy hrbolatý, s výmoly nebo hupy. Aby byly tyto silnice sjízdnější, udržují je pluhem s radlicí a rovnají ji. Jeden jsme také záhy poznali.

V Namíbii jsou silnice značené buď „B“ – třeba B1, co je hlavní severojižní dálnice – u Windhoeku 2x 2 pruhy, jinak jeden pruh pro každý směr, jezdit se na ní smí 120 km/h. Pak jsou silnice C, což jsme zatím viděli také jako asfaltku, ale už užší a limit je také 120. Na prašných cestách je limit 80 km/h a někdy je zvyšován nebo snižován podle stavu cesty.

Naše výprava začala být dobrodružná, když jsme zjistili, že letadlo má hodinu zpoždění. Trochu jsme čekali, že během letu zpoždění vyrovnáme, ale opak byl pravdou. Teď už jsme byli všichni trochu vynervovaní, jelikož z pohodových dvou a půl hodiny jsme na přestup měli jen hodinu. Když jsme ještě další půl hodinu strávili při čekání na schody z letadla a jízdou v autobuse přes obrovitánské katarské letiště rychlostí cca 1km/h tak už nás horko a krása tohoto města přestala zajímat. Letiště jsme v rekordním čase přeběhli, přičemž jsme málem ztratili pasy a na ¨last call¨ jsme jako poslední dostali do letadla. Letiště v Namibii vypadalo jako dálnice uprostřed písku a uschlých keřů.

Po příletu jsme vyřídili věci jako SIM karty, peníze a jeli do půjčovny aut. Už za zatáčkou jsme viděli prasata a perličky (zdejší koroptve), sem tam nějaká koza nebo opice. Po chvíli jsme viděli i pštrosa. Poté jsme dojeli do půjčovny a tak tři hodiny jsme zde strávili přebíráním naší Toyoty Hilux a veškerého příslušenství od heveru po gril. Potom jsme jeli nakoupit a do kempu na farmu Elisenheim, kde jsme spali. V noci se hodně ochladilo, teploměr v noci naměřil tři stupně;  přes den je tak 20-25, ale obloha bez mráčků.