Eliška bleskurychle vytvořila krátké video z naší cesty. Přestože toho holky natočily hodně, šikovně to probrala, takže je to krátké a přitom ukazuje většinu z toho, co jsme zažili.
Změna plánu: Fish River kaňon
Ráno nás vzbudila máma, že máme o jeden den víc a Fish River kaňon nakonec stihneme.
Jeli jsme tedy asi tři hodiny po asfaltce. Poté jsme odbočili a jeli po víc než hrozné céčkové cestě, sice jen půl hodiny, ale v tom drncání auty uhlazenými hrboly to byla věčnost. I přesto táta ukázal, že naše auto (které Klárka nazvala antikrist) dokáže skvěle ovládat. V průvodci psali, že cesta je sjízdná i pro obyčejné osobáky, což se nám nezdálo, i když jsme 4×4 nepotřebovali.
Potom jsme sjeli na krásnou cestu a zjistili, že to je nyní céčková a ta, po které jsme jeli je stará céčková cesta (nyní už nám zakázané F) „at own risk“ s prudkými a velkými brody.
Po čtyřech hodinách jsme konečně dojeli do kempu, kde jsme se vykoupali a dali si oběd.
Poté jsme se jeli podívat na Fish River kaňon, druhý největší kaňon světa. Námové věřili, že kaňon stvořil obrovský had, když se kroutil ve smrtelných křečích, způsobenými ranami Namských lovců, kvůli jím sebraným Namským dobytkem.
Kdyby člověk nevěděl, jak to vzniklo, možná by tomu věřil. Doopravdy ho vytvořila sopečná činnost, vítr a řeka Fish River.
Po jedné straně jsou udělaná čtyři vyhlídková místa, k nimž vede cesta, člověk ale může vystoupit kdekoliv. Na jedné vyhlídce jsme pozorovali západ slunce.
Tímto kaňonem se také dělají pětidenní výpravy až do Ai-Ais. Jednodenní výpravy jsou zakázané. (Ikdyž v Grand kaňonu je taky „nemožné“ sejít i vyjít v jeden den:-)))
Ráno jsme se ještě jednou koukli a teď už snad vážně jedeme do pouště. Cestu jsme ale při tankování náhodou objevili stylovou restauraci Canon Road Camp.
Lüderitz a okolí
Po dlouhé cestě pouští jsme konečně dorazili do menšího, ale v minulosti bohatého městečka Lüderitz. Lüderitz bylo bohaté město kvůli diamantům, které se zde našly. Nejdříve je nacházeli jen tak na zemi, poté je hledali i pod zemí a stále je zde uzavřená část, kde se můžou nacházet, velká jako Holandsko. Město jsme si prošli, šli jsme kolem domu tehdy nejbohatšího Němce, na výhled a k majáku na útesu.
Ráno jsme se vydali k opuštěnému městu Kolmanskop, přezdívanému jako město duchů.
Zde jsme absolvovali prohlídku s průvodcem a podívali se do řeznictví, pekárny, ledárny a mnoho dalších domů. Poté jsme si město mohli projít sami.
Tyto domy sloužily jako ubytování pro „lovce“ diamantů. Díky diamantům také bylo toto město velmi dopředu, s rentgenem, bazénem a elektřinou.
Jako způsoby pašování se používaly holubi, upravená špička boty nebo kuše. Rentgen se také používal spíš na kontroly.
V domech byl větrem navátý písek, nějaké jen jako rozpadlé kusy a v nějakých byste nevěřili, že jste v domě, který se po sta letech vyhrabal z písku.
Po diamantovém městě jsme si objeli poloostrov, na kterém byla trasa s vyhlídkami na moře a pozorovali tříštící se vlny, tučňáky (ano, čtete správně, v Africe žijí tučnáci), plaměňáky a lachtany.
Poté jsme se jeli vykoupat v neuvěřitelně ledovém Atlantiku a podívat se na další a nejspíš poslední vrak. A zítra nás čeká největší atrakce Namibie; největší duny na světě v Sossusvlei.
Varhany a Damarská vesnice
Ráno nás vzbudili hluční Italové, kteří nejspíš zastávali názor, že když vstávají v půl šesté oni, všichni ostatní v kempu také. Poté jsme si všimli, že neteče voda, ale to se vysvětlilo, až když k nám přišel jeden černoch, že „Elephants were here tonight.“ Ukázalo se, že to byla skupina asi 13 slonů, kteří chodili po kempu a krmili se z větví, mimochodem také ze stromu vedle našeho auta. Svědčily o tom popadané větvičky na zemi, několik desítek stop, sloní trus a strhané lístky ve výšce asi dvou metrů, které jsme s Klárkou až do snídaně zkoumali. Něco takového se tu stalo naposledy před dvěmi lety. Prý do nějakého stanu kopli, takže ráno k nám chodili černoši jeden za druhým, jestli se nám něco nestalo. Stejně jako když měli noční obídek u recepce, shodili taková ta legrační kamínka na vodu „donkey“ a nějak přetrhali trubky nebo co, každopádně do 10:00 netekla voda.
Poté jsme jeli obrovským kamenným varhanům (Organ Pipes), kolem kterých jsme se prošli – jsou to čedičové kamenné sloupy nepravidelného tvaru a velikosti v korytě říčky.
Další naší zastávkou byla damarská vesnice, což je další skupina původních obyvatel. Jsou příbuzní Sánům – křovákům. Byli to lovci, žili po rodinách a vedli kočovný způsob života. Tato vesnice byla pojatá jako živoucí muzeum, ve skutečnosti v ní nikdo nebydlel. Ujala se nás jedna Damarka, představila se nám, naučila nás pár základních slovíček („dobrý den“, „Jak se máš?“, „Děkuji“ – také používají mlaskavky) a pak nás postupně seznamovala s rostlinami k léčení a jídlu, rozděláváním ohně, tanci, kladením pastí, lovem zvěře, výrobou šperků a nakonec i s africkou hrou s kamínky. Bylo to zajímavé a i když to byla jen ukázka toho, co bylo, dělali to pěkně a s citem.
Gepardi
Po hezké prohlídce života Himbů jsme zamířili do Otjitotongwe Cheetah Guestfarm, kde mají ochočené gepardy. Měli jsme asi dvě hodiny pauzu a tak jsme si domluvili na dnešní noc přespání a na odpočívadle se najedli.
Když jsme na farmu dojeli, majitel nám o zdejších gepardech něco řekl a ukázal nám je. Tyto „kočičky“ tu mají tři, jednu devatenácti, jedenácti a sedmi letou. V přírodě se gepardi dožívají tak patnácti, v zajetí dvaceti.
Poté jsme si je mohli vyfotit a sednout si k nim, hladit si je jsme si ale neměli, i přesto to někteří dělali. Čas od času nás některý z nich olízl svým ústním struhadlem.
Asi po půl hodině mazlení jsme sledovali, jak se z nich díky masu na pár minut staly zase divoké šelmy. Potom se natáhly do stínu a my se jeli podívat k divočejším jedincům.
Nasedli jsme na korbu auta a jeli do ohrady, kde gepardi žijí divoce. Jeden se objevil hned, po chvíli čekání doprovázeném zvuky foťáků jsme viděli další čtveřici šelem a záhy se objevili další dva. První gepard na všechny skákal a vrčel, aby dal najevo, že on tu byl první. Bylo legrační sledovat, jak se o každý kus masa perou, i když zbylo na každého. Potom už jsme jen jeli zpět.
Spitzkoppe
Spitzkoppe jsou různé skalní útvary táhnoucí se mezi velmi nehostinnou krajinou-rozlehlými písečnými pláněmi s uschlými stromečky a křovisky. Nejdříve jsme váhali, jestli na toto místo jet nebo ne, ale jeli jsme a určitě to nebyla chyba.
Už cestou jsme viděli perličky a sem tam nějakou opici nebo kozu, krávy pasoucí se u dálnice nebo koně. Cestu také lemovali uschlé stromy, někde i kaktusy a po chvíli i spousta malých i velkých termitišť. Nejhezčí zvíře, které jsme během cesty viděli, byl oryx neboli přímorožec. Cca po hodině a půl cesty po asfaltu jsme odbočili na štěrkovku a jeli tak půl hodiny s přestávkami na fotky do kempu, který je podle recenzí hodně jedinečný a tak jsme se rozhodli zde přenocovat. Ukázalo se totiž, že tato oblast je cosi jako národní park a kemp v jednom. Cesty mezi jednotlivými kempovacími místy tvořily zároveň vyhlídkovou (auto-) trasu kolem skal.
Kemp byl moc krásný, obrovský s kempovacími místy u skal alespoň sto m od sebe. Poté jsme ho objeli, prozkoumali jsme okolí, např. Bridge, takový skalní most nebo různé skalky, jednu větší s velkým výhledem a spoustou damanů, takových syslů nebo kapských veverek, podobným surikatám. Ty tady také žijí, ale zatím jsme žádnou neviděli. Potom jsme sbírali dřevo a stavěli stany, grilovali jsme a hřáli jsme se u ohně. Ještě chvilku jsme ještě pozorovali hvězdy a mléčnou dráhu ale po chvíli jsme šli už spát.
Ráno jsme pozorovali východ slunce, nasnídali jsme se a jeli jsme prozkoumat zbytek kempu. Vylezli jsme na další velký kopec a už jeli k Sánům.
Odlet do Namibie a 1. den
Naše výprava začala být dobrodružná, když jsme zjistili, že letadlo má hodinu zpoždění. Trochu jsme čekali, že během letu zpoždění vyrovnáme, ale opak byl pravdou. Teď už jsme byli všichni trochu vynervovaní, jelikož z pohodových dvou a půl hodiny jsme na přestup měli jen hodinu. Když jsme ještě další půl hodinu strávili při čekání na schody z letadla a jízdou v autobuse přes obrovitánské katarské letiště rychlostí cca 1km/h tak už nás horko a krása tohoto města přestala zajímat. Letiště jsme v rekordním čase přeběhli, přičemž jsme málem ztratili pasy a na ¨last call¨ jsme jako poslední dostali do letadla. Letiště v Namibii vypadalo jako dálnice uprostřed písku a uschlých keřů.
Po příletu jsme vyřídili věci jako SIM karty, peníze a jeli do půjčovny aut. Už za zatáčkou jsme viděli prasata a perličky (zdejší koroptve), sem tam nějaká koza nebo opice. Po chvíli jsme viděli i pštrosa. Poté jsme dojeli do půjčovny a tak tři hodiny jsme zde strávili přebíráním naší Toyoty Hilux a veškerého příslušenství od heveru po gril. Potom jsme jeli nakoupit a do kempu na farmu Elisenheim, kde jsme spali. V noci se hodně ochladilo, teploměr v noci naměřil tři stupně; přes den je tak 20-25, ale obloha bez mráčků.
