Lístek jsme sehnali přes agenturu, které jsou tady na každém rohu – umí všechno – zájezdy, rezervace autobusů, aut, motorek, SIM karet, směnárna. Gábina předtím nějaký našla na internetu, ale přijížděl v noci. Sebejistý týpek v jiný agentuře: „There are no buses to Mu Cang Chai. But why bus if you can have a private car, my friend?“ (Do Mu Cang Chai autobusy vůbec nejezdí. Ale proč nejet rovnou autem s řidičem?). Mimochodem, jak vám někdo říká „my friend“, chce vás natáhnout 🙂.
Z agentury brácha nás odvezl na autobusové nádraží v západní části Hanoje a řidič si nás vyzvedl u auta a dovezl k autobusu. Mimochodem jsme se tím naučili, že SPZ autobusu je telefonní číslo na řidiče. Autobus měl být „sleeping bus“, ale nevěděli jsme, co si pod tím představit. Tak je to autobus, kde se zouvá, jsou v něm tři řady položených sedaček, ve dvou patrech nad sebou. Takové kapsle, kde nohy máte pod zády toho před vámi. Sedačka je polohovatelná, ale vždycky je to takový pololeh. Dávají k tomu polštářek a deku.
Během jízdy byly přestávky na jídlo a záchod. Abychom se nemuseli znovu obouvat, měli tam připravenou přepravku s pantoflema, které jsme si při vystupování mohli půjčit. Nějaký pomocník tam hned začal mýt autobus wapkou.
Cestou se zastavovalo, abychom nabrali další lidi, zavazadlo, poštu, deset kyblíků s barvou, předali papírovou krabici nebo někdo vystoupil. Taky vybírali peníze od těch, kteří neměli zaplaceno předem jako my.
Po devíti hodinách cesty jsme dojeli kousek před Mu Cang Chai – náš budoucí domácí se s řidičem domluvil, kde nás má vysadit. Tak nějak jsme čekali, že pro nás dojede autem, ale ne. Bylo to stylové!