Tak té se tady říká Americká válka. Rozhodli jsme se, že chceme vidět demilitarizované pásmo (DMZ), místo bojů u 17. rovnoběžky a tunely Vihn Moc, kde se schovávalo civilní obyvatelstvo. Jenže to nebylo jen tak.
Nejblíže od DMZ je město Dong Ha. Město je tak významné, že o něm všechny cestopisy a knižní průvodci mlčí a Wikipedie mu věnuje 2 věty… Booking tam doporučuje přesně jedno ubytování. No tak alespoň nám odpadá tíha volby 😁 Autobus do města nezajíždí, vyhazuje nás u pumpy na okraji, ale to už umíme. Podaří se nám chytit taxi a za chvilku bydlíme. Guesthouse provozuje rodina, anglicky mluví pouze syn, cca 16 let. Je mi ho chudáka líto, je hrozně nejistý, ale nakonec jsme vše domluvili. Na zítra máme (pokud jsme si tedy dobře rozuměli 😅) domluvené auto, které nás do DMZ doveze. Nepřekvapivě jsme jediní hosté. Pokoj je fajn, jen okno má do zdi. Nostalgicky vzpomínám na Indii, kde byl tohle standard.
Vyrážíme do města, které není vůbec ničím zajímavé, místy je dost ošklivé, se spoustou komunistických plakátů a hesel. Ale zároveň nacházíme uličky, kde to autenticky žije. Budíme rozruch, děti na nás zírají, ty statečnější volají „hallo!“. Dáváme si u stánku místní sladkosti, takové želé do kelímku. Takže je to nakonec vlastně fajn. Po návratu zpět nám paní domácí vaří večeři u sebe v kuchyni, kde i jíme.
Ráno vyrážíme do DMZ, první zastávka je u hraniční řeky a mostu, který se stal symbolem rozdělení.
Pak pokračujeme do Vihn Moc Tunnels. Do těchto tunelů se v době nejostřejších bojů, cca na 4 roky, přesunuly vesničané z míst těžkých bojů. Tunely procházíme, jsou dlouhé několik km, malé, stísněné. Představa, že tam žilo několik set lidí je strašidelná. Některé tunely vedou až k moři. Expozice u tunelů i mostu je krásně tendenční a zobrazuje hrdinné Vietnamce a úskočné a kruté Amíky… U nás se ta válka zase zobrazuje více pohledem Američanů, takže tendenčně na druhou stranu. Myslím, že to pro nás bylo fakt zajímavé. Každopádně válka musela být hrozná.
Autem jedeme zpět do města, kde na autobusovém nádraží přesedáme do mikrobusu, který nás veze do města Hue. Mikrobus se postupně plní, nemá žádné pevné zastávky, prostě městem se projíždí pomalu, pomocník řidiče otevírá dveře, křičí kam se jede a lidé přistupují. Nakonec je dost plno, je to trochu náročné. Vietnamci mají úplně jinde komfortní zónu, takže nám v zásadě sedí na klíně.