Měsíc: Srpen 2017

Poslední autobus z Colomba na letiště nás dost otrávil. Všechno začalo tím, že nás výběrčí peněz nezkasíroval hned při nástupu do autobusu, jak je tu běžné. Na závěr cesty nás dovezli k opuštěnému parkovišti před letištěm a najednou chtěli 900 rupií (odhadem 3násobek běžné ceny). Petr se s nimi chvíli hádal, pak jim dal 300 rupií a odešli jsme středem. Všechny předchozí cesty autobusem probíhaly v pohodě, takže tohle bylo nepříjemné překvapení na závěr. Inu, maturitní zkouška na závěr.

Pak už jsme jen přišli asi 10 kontrolami, holky si schruply v odletové hale (ustlaly si na batohách) a opouštíme Sri Lanku.

A aktualizace… po dlouhé cestě jsme v Praze, ve Vršovicích, doma! Čekalo nás tu milé přivítání – díky domácí skřítci! A díky všem co nás sledovali!

Aneb co se jinam nevešlo…

Gábina nakupuje koření na „local market“. Sice asi za turistickou cenu, ale i tak to bylo fajn.

Místní tržnice Green Market se zeleninou v Galle.

Slunce je tu v poledne téměř v nadhlavníku.

Smažený ananas s curd (tvarohem) a medovou omáčkou.

Hulmani jsou šikovní a strašně legrační, jak jsou podobní lidem.

Na některých autobusových nádražích jízdní řády jsou, ovšem…

Toto je krejčovská dílna v Elle.

Na fotce je kaloň z botanické zahrady poblíž Kandy. Bohužel je tu loví krkavci – útočí na ně zobákem. Kaloni na ně syčí a mávají křídly, ale nemohou jim uletět, jen přelézají po větvičkách. Dlouho vzdorují, ale nakonec prohrají 🙁 Holkám to bylo líto a tak jsme skoro hodinu plašili ptáky, aby si k našemu kaloni netroufli.

Párkrát nám tu pršelo, ať už jsme byli v oblasti suchého období či monzunového. Ale měli jsme většinou štěstí, že jsme zrovna byli pod střechou. Ačkoliv zrovna tady, cestou autobusem, zrovna Klárka musela na záchod…

V Trinconamalee jsme narazili na zmrzlinový tuktuk. A taky nám dlouho trvalo, než jsme přišli na to, co pořád vyhrává melodii Pro Elišku (Beethoven). A pak jsme to zjistili – jsou to tuktuky s pečivem.

Dneska jsme se naposledy vykoupali v moři. Eliška skákala do vody s místními hochy a Klárka se vozila na duši.

Několikrát pršelo, asi Unawatuna pláče, že odjíždíme. Pláž je široký oblouk, písek, palmy a souvislá řada restaurací jedna vedle druhé. Občas je těžké poznat, kde jedna začíná a druhá končí. Lehátka jsou zdarma, úplně jim stačí, že si u nich možná dáte drink nebo jídlo.
Na „našem“ západním konci zátoky byl ještě chrám, na kopci velký Buddha (dokonce měl pěkný domeček, aby na něj nepršelo).

Ještě dál za ním vyhlídka na západ slunce a místo v mapě označené jako „blow hole“. To vzbudilo moji zvědavost. V těch místech je pobřeží skalnaté a vlny oceánu se tam divoce tříští. U blow hole je mezi těmi skalami průrva a když se vlna dobře trefí, vyletí tam voda jako gejzír. A zároveň se tam ze skály ozývá bublání a funění. Nejvíc mi to připomnělo zvuk velryby po vynoření, když vyfoukne svůj vodotrysk. Poprvé jsem měl úplně strach, že mi pukne skála pod nohama a vytryskne tam voda.

A v poledne jsme se sbalili, dali si obědosvačinku s vyrazili tuktukem do Galle, autobusem do Kolomba, dalším busem k letišti a poslední kousek tuktukem. A teď už jen čekáme na svůj let.

Ráno jsme si po snídani sbalili batůžky a vydali se na autobus. Jeden zrovna jel a zastavil na první mávnutí. Svezli jsme se s ním do Habadurawy. Tady je stanice záchrany vodních želv Sea Turtle Hatchery.

Nápad jet sem vznikl vlastně tak, že jsme zvažovali navštívit noční organizovaný výlet, při kterém se pozorují želvy při kladení vajec. Což znělo hrozně lákavě, ale když jsem si pak četl recenze na Trip Advisoru, tak to spíš vypadalo jako masové rušení želv. Tak jsme se rozhodli nebýt jedni ze 50 lidí, co obklopí lopotící se želvu.

Jak už jsme ale koukali na želvy, našli jsme tuto stanici, kde vykupují nalezená vejce a starají se o jejich vylíhnutí a vypuštění do moře. Mají tu také několik želv s vadami nebo zraněním, s kterými by v moři dlouho nepřežily. Průvodce nám to všechno popsal a ukázal nám želvy různého věku a druhů (na Srí Lance žije 5 druhů želv), které tam opečovávají v bazéncích. Od malých dvoudenních až po metrové.

A pak jsme popojeli ještě kousek a ubytovali se v No Name Rest v Unawatuně. Zbytek dne jsme se koupali a hledali na pláži mušle.

Ochutnali jsme zdejší cukroví, prodává se tady všude ve stáncích a je na váhu. Koupili jsme si bílo žluté kostky, obalené v cukru a červenou hmotu.

Bílé kostky vypadají jako sušený ananas obalený v cukru, bohužel tak nechutnají. Chutnají prostě jako cukr. Červená hmota vypadá jako mleté maso s chilly papričkami. Je křupavá a hodně sladká.

Napsaly Eliška a Klárka

Největší naší obavou bylo jídlo a to se i potvrdilo. I když nám hostitelé jídlo připravují nepálivé, chutě tu jsou jiné. Dospělým se to jí docela dobře, ale holkám často nechutná. Což u nich znamená, že nejí. Takže se snažíme hledat v každém menu něco, co snědí. I tak je to sázka do loterie, protože i třeba palačinky měly těsto a náplň natolik jinou, že je nechtěly (a na nás zbylo víc). Zato když v Upuvelli měly pizzu (já bych ji nazval „ohřívák z I. P. Pavlova“), snědla každá svoji.

Eliška si vyrobila toast čertíka s Nutelou a banánem

Obě jedí rýži, placky a často dál (čočku), pokud není palivý. V Kandy u pana domácího jedli nudle se zeleninou, ale to byly první nudle, co měly úspěch. Jinak tu obě holky ochotně jedí vaječnou omeletu, Klárka vajíčka v libovolné podobě a občas ty palačinky. Někde měli hranolky a zeleninu, tak to taky šlo. Banány a sušenky už nám všem lezou i ušima…

Krom jídla činí holkám potíž někam v tom vedru chodit. Jít se podívat dva kilometry po městě je horší než 20 km v Krkonoších. Památky je moc nebaví, většinou spíš koukají, kde leze jaká opice. V Kandy a v horách to ale bylo mnohem lepší, protože tam nebylo tak hrozné horko.

Srílančani mají děti rádi a že s námi cestují dvě modrooké světlovlasé holčičky nám k lidem dost otvírá cestu. Často si pak míň připadáme jako turisti a více jako lidi. Usmívají se, často si chtějí holky pohladit nebo sáhnout, jestli se jim ty kudrnaté vlasy nezdají.

Po počátečním šoku, únavy z vedra a přesouvání se z místa na místo se holky rozkoukaly a jsou tu spokojené. Říkají, že se jim tu líbí a chtějí tady zůstat. Klárka tady chce hlavně chodit do školy, aby měla uniformu. Eliška dobře vypozorovala, že tady je život v mnoha ohledech jednodušší a svobodnější. Tady můžou rozdělávat oheň? Tati, oni jdou po kolejích? To se smí? Ve vlaku nemusí být zavřené dveře a dá se koukat ven? Nastavuje to zrcadlo naší výchově a společnosti spoutané miliónem vyhlášek a zákazů…

Eliška i Klárka pěkně nasávají, co vidí. Občas se balí do šátků a hrají si na „dubajanky“. Cestou autobusem nebo vlakem koukají z okna a hlásí „Buddha“, „hinduistický chrám“… Mimochodem, osvědčila se kombinace, že si do sluchátek pouští hudbu nebo mluvené slovo a koukají z okna. Jen koukání je nuda 🙂

Tuhle v čajové továrně byl hrací tuktuk, Klárka si do něj sedla a povídá: „tati, kam chceš svést?“ „na čajovou plantáž“ „tak jo, za 500″ “ to je moc, 300″ „tak 400“ 🙂 🙂 🙂