Zprávičky z našich cest
Ha Long Bay je jedna z hlavních turistických atrakcí ve Vietnamu, zájezdy se nabízejí na každém kroku. My jsme nakonec po troše pátrání na internetu využili nabídky firmy Renea prostřednictvím našeho hotelu a objednali zájezd „2 dny a 1 noc“. Hotel nám i vyšel vstříc a o noc, co jsme byli v Ha Long Bay, nám prodloužili pobyt v hotelu (ovšem pokoj jsme vyklidit museli).
Pokračovat ve čtení „Ha Long Bay“
Už cesta od autobusu k hotelu dávala tušit, že v Hanoji se nudit nebude. Proplétali jsme se Starou čtvrtí, všude motorky, kola, motorky, troubící auta, motorky, lidi, motorky, motorky, motorky…Chodníky jsou, ale na nich je buď vystavené zboží nebo jídlo nebo na nich sedí místňáci a třeba vaří, jedí, povídají si nebo něco opravují (nejčastěji motorky). Petr bravurně našel hotel, ubytovali jsme se, trochu si odpočinuli a vyrazili do víru města.
Pokračovat ve čtení „Hanoj“
Na cestu do neznáma jsme se vydali pohodlně v pondělí ráno v 10 hodin pražského času. Qatar Airways mají oslnivý servis, jako vždy. Dobrý oběd, kovový příbor a zdarma nápoje včetně piva, vína, sektu, ginu či whisky s ledem. Po dobu letu k dispozici polštářek, deka, sluchátka a jako pozornost ponožky, špunty do uší, kartáček na zuby a pasta. Do Dohá jsme přiletěli po 5 hodinách, přestup jsme tentokrát měli na pohodu a dalších 8 hodin do Vietnamu na noc, takže jsme je převážně prospali. V Saigonu (neboli Ho Či Minově městě) jsme přistáli v 8 hodin zdejšího času (což zní mnohem líp než 3 hodiny středoevropského).
Pokračovat ve čtení „Cesta tam“Na cestu zpět si cestovatel musí s ohledem na covid nastudovat podmínky nástupu do letadla, pravidla cílové země a také všech tranzitních zemí. V našem případě jsme potřebovali antigenní testy, vyplnit online tranzitní formulář pro Švýcarsko a příjezdový formulář do ČR.
Ráno jsme se naposledy nasnídali na terase, sbalili věci, vrátili parkovací kartu, natankovali a dojeli na letiště, kde jsme vrátili auto. Při checkinu nám zkontrolovali testy i vyplnění všech formulářů, naštěstí vše proběhlo hladce.
Na přestup v Ženevě jsme měli jen 50 minut, letiště nám to ale dost usnadnilo tím, že pro nás poslali extra auto, které nás převezlo od letadla rovnou k našemu odletovému stanovišti. Zato ve Frankfurtu jsme se nějak nechali ukolébat představou, že na přestup máme skoro hodinu a půl a zapomněli hlídat čas (on byl ve skutečnosti o dost kratší, protože jsme trochu později přistáli a dlouho jeli autobusem od letadla do haly). K odletu jsme přišli 15 minut předem, což kolikrát ještě stačí, tentokrát už to ale bylo pozdě. Jediné štěstí v neštěstí bylo, že nám Lufthansa na své náklady zajistila přebookování letu na další den, hotel se snídaní a autobus do hotelu a na letiště.
V sobotu už jsme si dali pozor, abychom byli u letadla včas a od nástupní přepážky jsme se nevzdalovali 😊. Šťastně jsme nastoupili a odletěli ku Praze. Teď už se nemůže nic stát… ale může, někde se nám zapomněly 2 batohy ze tří 🙄
Dopoledne jsme se šli podívat pod Ponta Delgadu do lávové jeskyně. Ty vznikají tak, že teče proud lávy ze sopky a nahoře se vytvoří vrstva, která ztuhne, zatímco vnitřek vyteče do moře.
Odpoledne měli holky odpočinkové a já si vyrazil sám na trek „Janela do Inferno“ – „Ďáblovo okno“. Je to asi 9 km okruh místy, kde ústí podzemní přepad z jezera Lago do Fogo a odkud již od dávných vod přiváděli vodu pro výrobu alkoholu a dodnes přívádí pitnou vodu. První dva kilometry vedou obyčejnými pastvinami, kde jediné zpestření je tu a tam výhled na oceán. Pak se ale vejde do tunelu a vyjde se v úplně jiné krajině – ve vlhké zelené džungli. Cesta se proplétá mezi stromy a pod mosty, až dojde k malému jezírku, do kterého padá voda z temného ďáblova okna. Cesta zpět vede po mostech a sleduje staré potrubí, ve kterém dodnes šplouchá voda.
Den nám začal nevesele obíháním a zmatky s testy na Covid. A po obědě pokračoval neúspěšným výletem za velrybami a delfíny, neviděli jsme ani ploutvičku. Jen jsme se při tom prošli po Pontě Delgadě.
Pozdě odpoledne jsme se vydali k vodopádu Salto do Cabrito, který byl pěkný, ale nikterak úžasný. Klárka se pod ním vykoupala, ale množství přítomných lidí nás brzy vyhnalo dál.
Pak jsme projížděli po malé silničce podél severního pobřeží s výhledy na útesy a oceán. Naším vysněným cílem bylo Mosteiros na severozápadním cípu ostrova, kam jsme se blížili s nadcházejícím západem slunce.
Poblíž jsme měli vyhlídnuté piknikovací místo, kde jsme si ugrilovali večeři a snědli ji se západem slunce.
Dnes jsme vyrazili na západní část ostrova. Přes několik vyhlídek jsme dojeli k parkovišti u Lagoa do Canário. Odtud jsme vyrazili krátkou procházkou k nejazorovatější vyhlídce Miradouro da Boca do Inferno. V kráteru sopky (naposledy aktivní před 500 lety) je vidět Lagoa Azul (modré jezero) a Lagoa di Santiago (zelené).
Sjeli jsme dolů do kráteru, kde je městečko Sete Cidades. Tam jsme si dali oběd a půjčili paddle-board, na kterém jsme si zablbli na jezeře.
Dočeli jsme se, že nejkrásnější výhled na jezera je z rozpadlého hotelu Monte Palace. Sice tam byly všude cedule se zákazem vstupu, ale neodolali jsme a vylezli až na střechu.
Poslední zastávka našeho dne byly Termas da Ferraria. Zde jsme vyzkoušeli něco, po čem všichni touží a azořané mají – vyhřívaný oceán. Horké prameny tu ústí do moře a ohřívají jinak chladnou vodu oceánu. Horká ta voda není, ale je znát, že je teplejší.
Z Furnas jsme do Ponty Delgady přejeli přes vyhlídku Pico de Ferro u jezera Lagoa das Furnas, čajové plantáže a výrobnu čajů Gorreana a procházku k jezeru Lagoa do Fogo.
Když jsme odjeli z vyhlídky tak jsme se jeli kouknout na čajové plantáže a na výrobu čaje. Byli jsme v továrně na čaj a na prohlídce, která ale bohužel byla portugalsky, takže jsme nerozuměli ani slovo. Výlet na čajových plantážích jsme potom ukončili nákupem čaje, dali si oběd a jeli zase dál.
Po čajové plantáži jsme se jeli kouknout na sopečné jezero Lagoa do Fogo. Nejdřív jsme se na něj koukli z vyhlídky a potom jsme k němu sešli. Bylo to asi 120 metrů, ale kráterem, takže to bylo hodně prudce z kopce. Když jsme sešli tak jsme se chtěli vykoupat, potom jsme si ale všimli cedulí zákaz koupání, takže jsme šli zase nahoru.
Dopoledne jsme se šli ponořit do druhých furnáských termálů – Poça da Dona Beija. Je to soustava několika bazénků, ve kterých je voda zpravidla 39 °C teplá. Kolem je bujará zeleň a květiny. Jediné negativum byla covid opatření – mezi bazény chodit v botech a s rouškou 🙈.
A protože jsme potom měli hlad, vyrazili jsme na oběd ochutnat „cozido“. To je zdejší specializa – různé druhy masa, uzenin a zeleniny se na mnoho hodin naloží a zakopou do termálnách pramenů, aby se to potom podávalo na stůl. Nebylo to špatné a byla toho nezvladatelná porce. Holky opatrně ochutnaly a pak jsme objednali pizzu 🙂
Posilněni jsme vyrazili na jih ostrova do města Vila Franca do Campo. A to zejména kvůli ostrovu Vila Franca do Campo, který vznikl před 5000 lety erupcí podmořské sopky, v jejímž kráteru my jsme se dneska koupali a šnorchlovali. Plavalo tu spousta krásných ryb a na skalách se slunili krabi.
V sobotu jsme vyrazili na průzkum západní části ostrova. Každou chvilku je u silnice odbočka na „miradouro“, což znamená výhled. Někdy je to jen odstavný pruh, jindy zajížďka k piknikovacímu místu a vyhlídkové věži. A vždycky parádní výhledy!
Nakonec jsme ale zaparkovali a vyrazili i pěšky. Šli jsme bujnou vegetací (je vidět, jak je tady vlhko a teplo) úzkým údolím dozadu a nahoru, až se před námi objevil úžasný vodopád. A to se ví, že jsme se také vykoupali.
Oběd jsme si dali ve městečku Nordeste, které mělo pěkný most a roztomilé městské centrum. Připomínky portugalského koloniálního vlivu.
Kdybyste plavali z kontinentální Evropy sem, bude vás před nárazem do Azorů varovat maják Farol do Arnel. A k tomu my jsme sešli hrozně příkrou cestou (dalo by se i sjet, ale nebyl jsem si vůbec jist, jestli by naše auto dokázalo vyjet nahoru).
A když už jsme byli u majáku, rozhodli jsme se sejít až úplně dolů, kde byl kdysi v 16. století vybudován přístav, a teď tam bylo bezva místo ke koupání. Atlantik vůbec není tak studený a nevlídný, jak jsme se obávali – naopak, příjemné koupání.
