Autor: Petr

Na cestu zpět si cestovatel musí s ohledem na covid nastudovat podmínky nástupu do letadla, pravidla cílové země a také všech tranzitních zemí. V našem případě jsme potřebovali antigenní testy, vyplnit online tranzitní formulář pro Švýcarsko a příjezdový formulář do ČR.

Ráno jsme se naposledy nasnídali na terase, sbalili věci, vrátili parkovací kartu, natankovali a dojeli na letiště, kde jsme vrátili auto. Při checkinu nám zkontrolovali testy i vyplnění všech formulářů, naštěstí vše proběhlo hladce.

Na přestup v Ženevě jsme měli jen 50 minut, letiště nám to ale dost usnadnilo tím, že pro nás poslali extra auto, které nás převezlo od letadla rovnou k našemu odletovému stanovišti. Zato ve Frankfurtu jsme se nějak nechali ukolébat představou, že na přestup máme skoro hodinu a půl a zapomněli hlídat čas (on byl ve skutečnosti o dost kratší, protože jsme trochu později přistáli a dlouho jeli autobusem od letadla do haly). K odletu jsme přišli 15 minut předem, což kolikrát ještě stačí, tentokrát už to ale bylo pozdě. Jediné štěstí v neštěstí bylo, že nám Lufthansa na své náklady zajistila přebookování letu na další den, hotel se snídaní a autobus do hotelu a na letiště.

V sobotu už jsme si dali pozor, abychom byli u letadla včas a od nástupní přepážky jsme se nevzdalovali 😊. Šťastně jsme nastoupili a odletěli ku Praze. Teď už se nemůže nic stát… ale může, někde se nám zapomněly 2 batohy ze tří 🙄

Dopoledne jsme se šli podívat pod Ponta Delgadu do lávové jeskyně. Ty vznikají tak, že teče proud lávy ze sopky a nahoře se vytvoří vrstva, která ztuhne, zatímco vnitřek vyteče do moře.

• 

• 

Odpoledne měli holky odpočinkové a já si vyrazil sám na trek „Janela do Inferno“ – „Ďáblovo okno“. Je to asi 9 km okruh místy, kde ústí podzemní přepad z jezera Lago do Fogo a odkud již od dávných vod přiváděli vodu pro výrobu alkoholu a dodnes přívádí pitnou vodu. První dva kilometry vedou obyčejnými pastvinami, kde jediné zpestření je tu a tam výhled na oceán. Pak se ale vejde do tunelu a vyjde se v úplně jiné krajině – ve vlhké zelené džungli. Cesta se proplétá mezi stromy a pod mosty, až dojde k malému jezírku, do kterého padá voda z temného ďáblova okna. Cesta zpět vede po mostech a sleduje staré potrubí, ve kterém dodnes šplouchá voda.

• 

• 

• 

• 

• 

Den nám začal nevesele obíháním a zmatky s testy na Covid. A po obědě pokračoval neúspěšným výletem za velrybami a delfíny, neviděli jsme ani ploutvičku. Jen jsme se při tom prošli po Pontě Delgadě.

• 

• 

Pozdě odpoledne jsme se vydali k vodopádu Salto do Cabrito, který byl pěkný, ale nikterak úžasný. Klárka se pod ním vykoupala, ale množství přítomných lidí nás brzy vyhnalo dál.

Pak jsme projížděli po malé silničce podél severního pobřeží s výhledy na útesy a oceán. Naším vysněným cílem bylo Mosteiros na severozápadním cípu ostrova, kam jsme se blížili s nadcházejícím západem slunce.

Poblíž jsme měli vyhlídnuté piknikovací místo, kde jsme si ugrilovali večeři a snědli ji se západem slunce.

Dnes jsme vyrazili na západní část ostrova. Přes několik vyhlídek jsme dojeli k parkovišti u Lagoa do Canário. Odtud jsme vyrazili krátkou procházkou k nejazorovatější vyhlídce Miradouro da Boca do Inferno. V kráteru sopky (naposledy aktivní před 500 lety) je vidět Lagoa Azul (modré jezero) a Lagoa di Santiago (zelené).

Sjeli jsme dolů do kráteru, kde je městečko Sete Cidades. Tam jsme si dali oběd a půjčili paddle-board, na kterém jsme si zablbli na jezeře.

Dočeli jsme se, že nejkrásnější výhled na jezera je z rozpadlého hotelu Monte Palace. Sice tam byly všude cedule se zákazem vstupu, ale neodolali jsme a vylezli až na střechu.

• 

• 

• 

• 

Poslední zastávka našeho dne byly Termas da Ferraria. Zde jsme vyzkoušeli něco, po čem všichni touží a azořané mají – vyhřívaný oceán. Horké prameny tu ústí do moře a ohřívají jinak chladnou vodu oceánu. Horká ta voda není, ale je znát, že je teplejší.

• 

• 

Dopoledne jsme se šli ponořit do druhých furnáských termálů – Poça da Dona Beija. Je to soustava několika bazénků, ve kterých je voda zpravidla 39 °C teplá. Kolem je bujará zeleň a květiny. Jediné negativum byla covid opatření – mezi bazény chodit v botech a s rouškou 🙈.

A protože jsme potom měli hlad, vyrazili jsme na oběd ochutnat „cozido“. To je zdejší specializa – různé druhy masa, uzenin a zeleniny se na mnoho hodin naloží a zakopou do termálnách pramenů, aby se to potom podávalo na stůl. Nebylo to špatné a byla toho nezvladatelná porce. Holky opatrně ochutnaly a pak jsme objednali pizzu 🙂

• 

• 

Posilněni jsme vyrazili na jih ostrova do města Vila Franca do Campo. A to zejména kvůli ostrovu Vila Franca do Campo, který vznikl před 5000 lety erupcí podmořské sopky, v jejímž kráteru my jsme se dneska koupali a šnorchlovali. Plavalo tu spousta krásných ryb a na skalách se slunili krabi.

• 

• 

• 

V sobotu jsme vyrazili na průzkum západní části ostrova. Každou chvilku je u silnice odbočka na „miradouro“, což znamená výhled. Někdy je to jen odstavný pruh, jindy zajížďka k piknikovacímu místu a vyhlídkové věži. A vždycky parádní výhledy!

Nakonec jsme ale zaparkovali a vyrazili i pěšky. Šli jsme bujnou vegetací (je vidět, jak je tady vlhko a teplo) úzkým údolím dozadu a nahoru, až se před námi objevil úžasný vodopád. A to se ví, že jsme se také vykoupali.

Oběd jsme si dali ve městečku Nordeste, které mělo pěkný most a roztomilé městské centrum. Připomínky portugalského koloniálního vlivu.

Kdybyste plavali z kontinentální Evropy sem, bude vás před nárazem do Azorů varovat maják Farol do Arnel. A k tomu my jsme sešli hrozně příkrou cestou (dalo by se i sjet, ale nebyl jsem si vůbec jist, jestli by naše auto dokázalo vyjet nahoru).

A když už jsme byli u majáku, rozhodli jsme se sejít až úplně dolů, kde byl kdysi v 16. století vybudován přístav, a teď tam bylo bezva místo ke koupání. Atlantik vůbec není tak studený a nevlídný, jak jsme se obávali – naopak, příjemné koupání.

Na letiště jsme dorazili v 5 hodin ráno, dvě hodiny před odletem. Kvůli covidu nelze provést kompletní online check-in, je potřeba jít k přepážce na letišti. V rámci odbavení kontrolují i dokumenty vyžádané cílovou a případně tranzitními zeměmi. V našem případě to byly PCR testy a potvrzení o online registraci na Azorech. Informace jsme před odletem čerpali na webu Ministerstva zahraničních věcí a regionální vlády Azory (Azory mají jiná pravidla než Portugalsko!).

Kontrola dopadla dobře a mohli jsme se vydat k letadlu do Frankfurtu. Let je poměrně krátký a od Lufthansy dostali jsme jako občerstvení jen balenou vodu a malou čokoládu. Ve Frankfurtu jsme měli dlouhý prostoj při čekání na let do Lisabonu. Zůstali jsme v tranzitním prostoru, kde už žádné kontroly nebyly a aspoň jsme si koupili něco k snídani a později i oběd. V letadle a na letišti jsme pořád museli mít respirátor. Personál v letadlech i na letišti to bral dost vážně a neváhal nás upozonit, že nám kouká nos. Let do Lisabonu (opět Lufthansa) trval 3 hodiny a taky nám nedali nic k jídlu. V Lisabonu už bylo čekání kratší a nakonec jsme s TAP doletěly na Azory. Občerstvení se opět nepodávalo, tak jsme si k večeři koupili nedobře hnusné lasagne. Přistáli jsme v Ponta Delgadě v 20:20 českého času, zde bylo 18:20 (2 hodiny časový posun).

Neměli jsme ale vyhráno – 2O minut jsme čekali na bágly, 45 minut v hrozně pomalé frontě, kde kontrolovaly příjezdové formuláře a covid testy. Následně jsme se přesunuli do fronty na půjčení auta (u Ilha Verde), kde jsme také stáli asi hodinu. Covid testy hradí azorská vláda a nám, když jsme si je udělali v Čechách, poslali voucher na 35 € na osobu, který se dal uplatnit mj. na auto.

Nakonec jsme dostali svého Renaulta Clié a vyrazili do města. Dostali jsme hlad a tak jsme to ještě vzali přes hypermarket Solmar. Do našeho ubytování ve Furnas to bylo ještě 45 minut a cestou už holky odpadly a usnuly. Přibližně ve 23 hodin zdejšího času, po 21 hodinách cestování, jsme konečně viděli postel a vidinu spánku.

Klárka a Petr