V pátek jsme byli se kouknout na termální prameny ve Furnas, které stříkají do vzduchu. Nějaké stříkají třeba metr vysoko a jiné zase jen tak pubublávají. Ze všech jde kouř a hodně smrdí jako síra (vlastně to je síra), a také z nich sálá teplo.
Termální prameny z dálky
Termální prameny
Bublající prameny
jen trochu pobublávají
Termální prameny z dálky
Ve Furnas dělají kukuřici tím způsobem, že dají syrové kukuřice do pytle a hodí to do termálů a tam se to udělá. Trvá to asi 2 minuty a potom je kukuřice hotová a pak se to dá jíst.
Dnes jsme byli v botanické zahradě Terra Nostra. Koupali jsme se tam v Tanque de Água Termal což je voda z termálních pramenů v takovém bazénku, takže je tam teplá voda, která také smrdí a má oranžovo hnědou barvu.
Terra Nostra – termální jezírko
Když jsme se dokoupali, tak jsme se šli projít po botanické zahradě, kde bylo spoustu palem a kytek které jsem nikdy jindy v životě neviděla.
Na letiště jsme dorazili v 5 hodin ráno, dvě hodiny před odletem. Kvůli covidu nelze provést kompletní online check-in, je potřeba jít k přepážce na letišti. V rámci odbavení kontrolují i dokumenty vyžádané cílovou a případně tranzitními zeměmi. V našem případě to byly PCR testy a potvrzení o online registraci na Azorech. Informace jsme před odletem čerpali na webu Ministerstva zahraničních věcí a regionální vlády Azory (Azory mají jiná pravidla než Portugalsko!).
Dlouhé čekání ve Frankfurtu
Kontrola dopadla dobře a mohli jsme se vydat k letadlu do Frankfurtu. Let je poměrně krátký a od Lufthansy dostali jsme jako občerstvení jen balenou vodu a malou čokoládu. Ve Frankfurtu jsme měli dlouhý prostoj při čekání na let do Lisabonu. Zůstali jsme v tranzitním prostoru, kde už žádné kontroly nebyly a aspoň jsme si koupili něco k snídani a později i oběd. V letadle a na letišti jsme pořád museli mít respirátor. Personál v letadlech i na letišti to bral dost vážně a neváhal nás upozonit, že nám kouká nos. Let do Lisabonu (opět Lufthansa) trval 3 hodiny a taky nám nedali nic k jídlu. V Lisabonu už bylo čekání kratší a nakonec jsme s TAP doletěly na Azory. Občerstvení se opět nepodávalo, tak jsme si k večeři koupili nedobře hnusné lasagne. Přistáli jsme v Ponta Delgadě v 20:20 českého času, zde bylo 18:20 (2 hodiny časový posun).
Letišště Ponta Delgada
Neměli jsme ale vyhráno – 2O minut jsme čekali na bágly, 45 minut v hrozně pomalé frontě, kde kontrolovaly příjezdové formuláře a covid testy. Následně jsme se přesunuli do fronty na půjčení auta (u Ilha Verde), kde jsme také stáli asi hodinu. Covid testy hradí azorská vláda a nám, když jsme si je udělali v Čechách, poslali voucher na 35 € na osobu, který se dal uplatnit mj. na auto.
Náš Renault Clié
Nakonec jsme dostali svého Renaulta Clié a vyrazili do města. Dostali jsme hlad a tak jsme to ještě vzali přes hypermarket Solmar. Do našeho ubytování ve Furnas to bylo ještě 45 minut a cestou už holky odpadly a usnuly. Přibližně ve 23 hodin zdejšího času, po 21 hodinách cestování, jsme konečně viděli postel a vidinu spánku.
Eliška bleskurychle vytvořila krátké video z naší cesty. Přestože toho holky natočily hodně, šikovně to probrala, takže je to krátké a přitom ukazuje většinu z toho, co jsme zažili.
Ráno jsme naposledy sbalili stany a poskládali krabice s batohy do auta. Tentokrát jsme balili i spacáky a vyndavali z různých schovek v autě naše věci.
Do Windhoeku jsme to měli asi 260 km po různě kvalitních silnicích, ale naštěstí jsme nijak nespěchali. Cestou jsme se ještě kochali přírodou a zdejšími vesnicemi či dokonce městy.
Obchod i s pumpou
Vesnice se většinou špatně fotí, protože je hodně rozptýlená v okolí silnice a domky jsou nízké. Někdy jsou zděné, někdy z hliněných cihel, někdy jen z prken a vlnitého plechu.
Ve Windhoeku jsme dotankovali nádrž, nakoupili nějaké jídlo a dárky a vrátili auto. Poslední noc strávíme v Tamboti Guest House ve městě a zítra ráno nás odvezou na letiště.
Poslední den v poušti jsme zase vstali brzy a vyjeli
ještě naposledy podívat se na duny k Big Daddy a Deadvlei, vylezli jsme
jednu menší dunu, abychom si to mohli seběhnout dolů. Na vrcholek duny si
člověk může sednout obkročmo jak na střechu. Petr měřil mobilem sklon a naměřil
30 stupňů…
Odpoledne jsme se přesunuli do NP Naukluft Mountains. Spíme ve státním kempu NWR, okolo nás běhají babúni (paviáni) a damani. A zjistili jsme, proč se říká, že někdo řve jako pavián, řvou fakt hrozně. Eliška zachránila svou pozorností sousedy, kteří špatně zavřeli auto a paviáni v něm začali rabovat. Holky už jsou dost unavené, tak jsme se je rozhodli dorazit celodenním výletem v horách, kterým naše putování po Namibii uzavřeme 🙂
Výlet šel velkou část okolo potoka (věc nevídaná), který dokonce výš v horách tvořil několik „rock pools“ hlubokých a velmi studených jezírek, ve kterých jsme se samozřejmě vykoupali.
Kvůli špatné cestě, horku, „nadšení“ holek a náročnému terénu bylo naše tempo natolik pomalé, že jsem se cca ve třetině cesty s holkama vrátila a celý, cca 17km okruh, došel Petr sám. Zase jsme se díky návratu stejnou cestou mohly ještě jednou koupat.
Dnes večer máme poslední grilování a poslední noc ve stanu. Zítra nás čeká balení, cesta do Windhoeku, vrácení auta a pozítří let domů 🙁
Namibijská měna je namibijský dolar, zkratkou NAD. Je pevně vázaný 1:1 na jihoafrické randy a dokonce se v Namíbii používají jihoafrické randové bankovky v běžném platebním styku – nám je dal i bankomat. Kurz vůči koruně je cca 1 NAD = 1,6 Kč (co jsme tady, tak se to blíží 1,5) a za 1 € člověk dostane cca 16 NAD.
Lícová strana
Rubová strana
Lícová strana
Rubová strana
V supermarketech, na benzínkách a v kempech lze skoro vždycky platit kartou, ale pravidlo to úplně není. Většinou jsou platební terminály bezdrátové a tak kolikrát řeknou „můžeme to zkusit“ a ono pak mobilní spojení buď je, nebo není. Na spoustě míst je datové spojení jen Edge a to ještě nestabilní.
Bankomaty berou karty bez problémů, mají ale poměrně nízký limit na výběr – většinu 2000 NAD, maximálně jsme zatím potkali 5000 NAD.
Po včerejším náročném výstupu na Big Daddy jsme dnes měli odpočinkovější program. Ráno jsme si přispali, nutno říci, že nás v noci budil šakal, který se chtěl dostat k voňavému obsahu popelnice u našeho campsite. Podle roztahaných odpadků, které jsme ráno všude nacházeli, se mu to povedlo. Dopoledne jsme vyrazili do Sesriem kaňonu, který je asi 30 m hluboký a dole se jde po dně vyschlé řeky. Je to hezká, zhruba hodinová procházka.
Přes poledne a v brzkém odpoledni je takové vedro, že se dá přežít jen u bazénu. Odpoledne jsme vyrazili na dunu 40 a dunu 45 (ty barvité názvy jsou proto, že duny jsou na 40. a 45. km silnice). Poušť je první místo, kde se potýkáme s komáry, což je zvláštní, vzhledem k tomu, jaké je tu sucho. Ale už jsme bezpečně mimo malarickou oblast, takže pohoda 🙂
